Slavnost Ježíš Krista Krále
Slavnost Krista Krále, A
Vojtěch Kodet, Tajemství Božího království, podobenství o soudu
Co máme dělat teď a tady vzhledem k cíli našeho života,
abychom svůj život naplnili a ten cíl neminuli?
Boží soud je vysvobození ze životní zkoušky.
On ale chce vést k poznání a žití životní reality, taková, jaká je.
Ježíš chce svým učedníkům otevřít oči,
aby se na ten svůj život podívali ještě jinýma očima, těma jeho očima.
Jeden z největších podvodů Božího nepřítele je, že nás uvádí do iluze.
Iluze o životě, o nás o druhých, dneska bychom mohli říci,
že vytváří paralelní virtuální svět, který neexistuje
a snaží se nás udržet v těchto iluzích, protože iluze se nedají měnit. Ty jsou.
To, co se dá měnit je realita, i když není pěkná.
Nesmíme se nechat okrást o milost přítomného okamžiku v pravdě.
Jiné pokušení: když něco čteme, tak to číst jako by se nás to netýkalo.
Já nejsem přece farizeus, ale farizeů kolem mě vidím plno.
Já přece nejsem pošetilá panna, ale ta prozíravá.
Já přece hřivny nezakopávám, ale využívám, jak nejlépe umím.
Ježíš podobenství nevykládá proto,
aby učedníkům poklepal na rameno a řekl: Hoši, děláte to všechno dobře,
ale aby je upozornil, že některé věci jsou složitější, než se zdají.
Je třeba si dát pozor, abychom život nečetli prvoplánově a jednoduše.
Lidé si říkají:
Pán Bůh by přece nezabouchl ty dveře.
Nesebral by tomu poslednímu tu hřivnu.
Na tom soudu by se nás přece ujal.
Ježíš samozřejmě dveře nezabouchává, to děláme my.
Ježíš hřivny nezahrabává, to děláme my.
On není ten, který soudí, soudíme my Jeho.
On chce, abychom se mu podobali,
abychom žili v tomto světě jako On, abychom mu byli hodně blízko.
Pán Ježíš nám říká podobenství, aby změnil náš pohled na náš život,
ke změně života, k obrácení, které má být trvalým rozměrem našeho života.
To je obrácení od nás samotných k Bohu,
abychom se stále hledali a vraceli se k Němu.
Obrácení je rozhodnutí žít s Ním a pro Něj.
K tomu se musíme stále vracet.
Pošetilé panny se na Božím soudu diví.
Ti, co nevyužívali své hřivny, se na Božím soudu diví.
Ti, co neposloužili potřebným, se na Božím soudu diví.
Všichni se budeme na Boží soudu budeme divit.
Kéž by to byl spíše úžas nad Boží dobrotou
než to, že se budeme vymlouvat, že to bylo přece jinak,
že jsme přece nemohli, že jsme nevěděli, a co jsme teda udělali špatně.
Co spojuje na Božím soudu lidi, kteří míjeli cíl svého života?
1.Brání se pohledu Božímu, protože na něj nebyli zvyklí.
Nebyli zvyklí ptát se Boha, co je v jejich životě dobré a co není.
2.V konkrétní chvíli nedělali, co měli, lépe řečeno: nedělali nic.
K tomu, aby člověk minul cíl života, stačí nedělat nic.
Jsme povoláni, abychom spolupracovali s Bohem., konali dobré skutky.
I když víme, že ty dobré skutky pro nás Pán připravil
a my do nich vstupujeme.
Je to něco, co smíme dělat z jeho milosti.
Ale se založenýma rukama se do nebe nevstupuje.
Na začátku mše svaté vždycky litujeme toho, co jsme měli udělat, a neudělali.
Ale jak poznat, co máme dělat, když toho dobra je možné prokázat tolik,
ani by nám síly nestačili.
Tohle už je docela dobrá starost.
Horší je, když člověk vůbec nepřemýšlí,
že by nějaké dobro měl konat a žije jen pro sebe.
Podobenství o posledním soudu je poslední úryvek před pašijemi,
před tím, než se Ježíš vydá cestou utrpení a kříže.
V pašijích je náš Král představen jako chudý, posmívaný, trpící, hladový,
žíznivý, opuštěný, spoutaný, bitý, nahý, zraněný a končí na kříži.
Ježíš si nechal toto podobenství těsně před Velikonocemi,
aby učedníky ještě jednou upozornil, že On opravdu bude trpět.
Ježíš o svém utrpení mluvil s učedníky třikrát.
Ani jednou mu nerozuměli. Vždycky se bavili o něčem trapném.
K životu každého z nás patří nějaké utrpení.
Boží království zde na zemi je království trpícího Božího služebníka.
Toho nejchudšího z chudých. Posledního ze všech,
obětovaného Beránka, služebníka všech.
Jsme povoláni, abychom slávu Boží nepřehlédli v Kristu trpícím,
protože pak Krista nepřehlédneme v těch, kteří trpí,
a tak se k nim také budeme chovat.
Podobenství je řečeno učedníkům,
kteří s ním spojili svůj život, zakusili jeho lásku.
Jsou pozváni, aby tuto lásku nezadrželi u sebe, ale aby ji dali dál.
Člověk je podobný Bohu právě tím, že miluje.
Ale milovat se učí právě milováním.
Tím, že se otevře lásce Boží a na ni odpovídá.
Toto evangelium se častokrát používá na zdůraznění charitativní služby církve.
Což samo o sobě je důležité.
Ale my lásku k potřebným a charitativní službu k chudým
nemůžeme odtrhnout od lásky Boží, protože jinak na to nebudeme stačit.
Nebudeme dobře poznávat komu máme sloužit a komu ne.
Matky Terezy se ptali, jak koná tu charitativní činnost.
Tak se rázně ohradila, že její společenství není charitativní organizace,
že jsou to kontemplativní sestry,
které kontemplují Krista v eucharistii a pak kontemplují Krista v chudých.
Nejsme zde jen proto, abychom sloužili chudým.
To samo o sobě je veliká věc. Ale my sami na to nemáme.
Křesťanství není humanismus ani filantropie.
Ježíšova podobenství nejsou o morálce.
Jsou o Ježíši, o nás a o našem životě s ním.
Málokde je v evangeliu tak zdůrazněno,
jak je důležité neminout dobro, které mohu vykonat.
Nikdo z nás nechce konat zlo. Snažíme se být hodní.
Ale ono to nestačí. My máme být Boží.
Když je člověk nastaven jenom konat dobro pro druhé,
může se stát, že koná dobro, které po něm Bůh nechce.
Například, že pro dobro, které dělá ve světě,
zanedbá dobro ve své rodině. Nebo obráceně.
Velmi jednoduše se stane ta záměna, protože každý z nás
má omezený čas, omezené síly, omezenou kapacitu lásky.
Proto je třeba,
abychom nejdříve zakoušeli přítomnost Ježíše ve svém životě
a nechali se Duchem svatým vést k tomu, co máme dělat.
Naše povolání je chodit v Duchu svatém.
Nechat se vést a vyprošovat si sílu ke všemu, co po nás Pán chce.
Rozlišovat a raději se dvakrát ptát.
Neznamená to sedět doma.
Když vidím potřebného tak je to samo slovo Boží.
Nemohu nechat ležet člověka u cesty,
tak jak to máme v evangeliu v podobenství o milosrdném Samaritánovi.
Jsou situace, kdy Bůh mluví událostmi.
Nemusíme dlouho přemýšlet ani se pomodlit celý růženec,
proto jestli se toho chudáka máme ujmout.
Ale jsou rozhodující kroky v našem životě, které ovlivní život na dlouho.
Tam musíme zvažovat, jestli právě toto po nás Bůh chce nebo ne.
To, co nás ohrožuje, jsou naše zlozvyky.
Nějaký způsobem jsme si navykli nějak žít a něco vůbec neřešíme.
Možná bychom měli změnit to, co žijeme
a začít řešit to, co jsme do teďka neřešili.
Proto k nám Bůh promlouvá skrze slovo,
buď přímo nebo skrze druhé lidi nebo skrze události.
Vždycky je špatně když se člověk motá kolem sebe,
protože ta sebestřednost ho vede do záhuby.
I kdyby to byla sebestřednost zbožná,
i kdyby honil nějakou vlastní dokonalost a snažil se žít co nejlépe.
Biskup Hlouch, Minutěnka
Přijde člověk před Boží trůn a ukazuje své čisté ruce.
Říká: Pane Bože pro tebe jsem si zachoval čisté ruce.
Pán Bůh zesmutní a řekne: Ale jsou prázdné.
Člověk, který nežije pro sebe, si ty své ruce někdy umaže.
Ale Pán Bůh je ten, kdo nás očišťuje.
Je důležité, abychom byli vnímaví na to, co od nás Bůh očekává,
aby se nám vrátil smysl pro to opomenuté dobro.
Bůh chce tolik dobra vykonat a potřebuje nás k tomu.
Sami ze sebe to nejsme schopni poznat.
Snadno se dá napít kamarádovi, který má stejnou žízeň jako já.
Jdeme si sednout na jedno pivo. Rád mu ho zaplatím.
Navštívím někoho, koho miluji.
Možná že mnoho lidí nám není sympatická.
Evangelium mluví o těch, kteří jsou nám nejpotřebnější.
To už není jednoduché. Překonat tu antipatii při tom rozlišování.
Některé věci neděláme jenom proto, že se nám to nelíbí.
Ten člověk se nám nelíbí. Nechová se správně.
Chudí se častokrát nechovají správně.
Mají zvláštní návyky, zlozvyky, smrdí, nejsou společensky kultivovaní.
Ale jestli nás k někomu takovému Pán pošle, tak nemohu dbát na sympatie.
To bychom se žádného chudáka nikdy nezastali.
Proto je tak důležité, abychom se Boha ptali, co máme dělat
a prosili o lásku, která jedná bez ohledu na sympatie. To je láska Boží.
Jděte pryč ode mě.
Jak tomu máme rozumět?
Nezapomeňme, že Pán tuto skutečnost popisuje antropomorficky,
jako by to dělal Bůh. Bůh nevyžene nikoho, kdo k Němu přijde.
To my k Němu nepřicházíme. My říkáme Bohu: Běž. Ne On nám.
On stojí u těch dveří našeho srdce a klepe a čeká, že mu člověk otevře.
Nejvíce se vzdalujeme od Pána tím,
že stavíme zdi mezi sebou navzájem.
Ježíš přišel, aby zachránil všechny, aby nás sjednotil.
A my si tak zakládáme na tom, čím se lišíme.
Vytváříme si vlastní skupiny a pak zahlížíme na tu druhou skupinu.
Potřebujeme se vyčlenit a vymezit vůči těm druhým,
kteří jsou nám méně sympatičtí.
Stavíme zdi.
Každá zeď je nějak důležitá.
Ale je to ta zeď, která je hranicí a vymezuje to, co je Boží a to, co je zlé.
Je to zeď, která je hranice, která mě chrání před zlem.
Je znamením toho, komu patřím.
Bůh staví zdi, hranice a ploty kolem každého z nás,
protože chrání naše srdce a dává nám jistotu, že jsme Jeho.
Ale to nejsou zdi, které my stavíme mezi sebou jenom proto,
že se na nějaké hlouposti života neumíme dohodnout.
Náš Pán staví mosty, je skutečný Pontifex, přináší jednotu.
Když mluvíme o jednotě v církvi, v našich vztazích,
musíme dát pozor na falešnou jednotu,
se kterou se setkáme nejen ve světě, ale i v církvi.
Zažili jsme to v době totality.
*Všichni jsme byli jednotní, protože jsme měli jednoho nepřítele.
Dodnes, když najdete někoho, koho nemáte rádi,
hned se cítíte, že máte kamaráda.
Ale jednota se nevytváří na nenávisti
nebo vědomí jednoho nepřítele proti nám všem,
vyjma toho jediného nepřítele, satana, který za tím vším stojí.
**Existuje falešná jednota v našich komunitách nebo rodinách,
kdy jsme jednotní skrze práci. Práce je důležitá a také sjednocuje.
Ale nejsme jednotní jenom proto, že něco společně děláme,
ale že k sobě spolu patříme.
S chlapama v práci mohu být jedno snadno,
protože do té práce přijdu a zase odejdu.
Ale pak mám být jedno s tím, který je mi dán na celý život.
***Ta nejtěžší faleš mezi námi je jednota,
kterou vzbuzuje ideál bez Ducha svatého, tedy ideologie.
Lidé jsou zde falešně jednotní podle toho,
co někdo vymyslí a není to z Boha.
A tak máme různé strany, spolky a společenství, která se podobají
více nějaké ideologické skupině než jednotě Ježíšových učedníků,
protože ta je postavena na slyšení Božího slova, konání Boží vůle,
na tom, že nás všechny vede stejný Duch svatý.
Pak můžeme mít různé názory na různé lidi a věci,
protože nás spojuje to podstatné.
Co je Boží soud?
Boží soud vlastně není soud, kterým nás Bůh odsoudí.
Je to soud, kterým my soudíme druhé.
Jakou mírou měříme, takovou nám bude naměřeno.
Bůh bude jen konstatovat to, co děláme my.
Na jedné straně jsou požehnání a na druhé straně zlořečení.
Jak tomu rozumět?
Pán Bůh přece všem žehná, všem přece přeje dobro.
Ale my konáme skutky, které nás uvádějí do prokletí.
Prokletí je důsledek našich hříchů
nebo hříchů těm, kteří jsou kolem nás a nepřejí nám dobro.
Náš Bůh je ten, který žehná.
A my jsme tady od toho, abychom také žehnali.
Tedy přáli dobro i těm, kteří nás proklínají.
Jak rozumět tomu věčnému ohni?
To je opak ohně lásky. Apoštol Pavel píše:
„Oheň vyzkouší každého, jaké je jeho dílo,
sice projde ohněm, ale sám bude zachráněn.
I ten, kdo stavěl na slámě a věcech špatných projde ohněm,
ale to jediné, co vytrvá, je láska.
Všechny skutky lásky, které jsme vykonali pod působením lásky Boží
jako odpověď na lásku Boží, to je to, co přežije.
Pán Ježíš se ztotožnil se všemi potřebnými, chudými a trpícími na této zemi,
to víme, protože On sám tím vším byl.
Ale znamená to pro nás ještě jednu důležitou věc.
Pán Ježíš se identifikuje se mnou, s tebou, s každým z nás.
Já, když mám hlad a žízeň, tak On má ve mně hlad a žízeň.
A dokonce je ten, který chce ten hlad ve mně utišit.
Já, když jsem na cestách,
Tak On je se mnou v tom bloudění, aby mě uvedl na správnou cestu.
Já, když jsem nemocen, tak On je nemocen,
protože On vzal na sebe moje nemoci.
On je ten, který mě v nemoci navštěvuje a moje nemoci uzdravuje.
Je s námi, když jsme hospitalizovaní v nemocnici.
Když jste sami na pokoji nebo s lidmi, kteří pořád sledují televizi,
jak se ten svět najednou zúží.
Vy byste se rádi modlili a ono to nejde, protože to prostředí je tak jiné.
Tak jen v duchu říkáte střelné modlitby. A Pán Ježíš je s vámi.
To je tak útěšné, že najednou přestanete říkat ta slova,
sestoupíte do svého srdce
a zjistíte, že On tam leží s vámi v té posteli.
A On vás z té postele také zvedne.
Ježíš je ten, který nás svou službou stále předchází.
On je ten první, který umyl těm apoštolům nohy.
On je ten první, který jim odpustil.
On je ten první, který je miloval.
Chceme-li žít podle toho evangelia, které jsme vyslechli,
být vnímaví pro Ježíšovu přítomnost v druhých lidech,
musíme nejdříve my dovolit,
aby se On k nám choval jako k potřebným.
Dovolit mu tu službu lásky.
V nebi je veliká slavnost, když nám Bůh může odpustit.
Jsou to hody lásky, když poprosíme za odpuštění.
Celé nebe se raduje,
když se vrátíme na správnou cestu,
když opustíme špatný zlozvyk,
když se vrátíme k tomu, že se zase začneme modlit
a hledat to, co Pán Bůh chce.
Musíme si nechat Bohem posloužit
a pak začneme být vnímaví na Ježíšovu přítomnost
v našem životě a v životě druhých lidí.
Najdeme Pána tam, kde skutečně je, v mém i ve tvém životě.
Ježíš celý život připravoval své učedníky na to, že bude trpět.
Pro nás je velmi důležité, rozjímat Ježíšovo utrpení.
Svoje pašije prožil Ježíš pro nás a s každým z nás.
Člověk, který nalezne Krista v jeho utrpení,
nalezne pak Krista i v utrpení svém a těch druhých.
Láska nás spojuje s těmi, kteří trpí. A také s trpícím Ježíšem.
Láska dává také smysl našemu utrpení.
To jsou věci velmi důležité pro náš život.
Slavnost Krista Krále, A, Kodet
Pánové světa přicházejí a odcházejí. Náš skutečný Pán však teprve přijde.
Na slavnost Krista Krále, Matoušova cyklu, kterým se uzavírá liturgický rok,
zní poslední podobenství 25. Matoušovy kapitoly.
Podobenství o posledním soudu nás učí tomu, co je třeba dělat tady a teď,
vzhledem k cíli našeho života.
Žádné z Ježíšových podobenství nemá za cíl učedníky strašit, tedy ani toto.
Ježíš nás chce ujistit o tom, co je iluze a co je realita.
Chce nám sejmout klapky z očí, protože iluze nás okrádá.
Pán nás zve, abychom viděli realitu svého života v tomto světě,
která se skrývá za vnějšími věcmi.
Zve nás ke změně pohledu na život a k rozhodnutí, abychom žili pro Něj a s Ním. Chce, abychom neminuli Pána a cíl svého života.
Paradoxně k tomu, aby člověk minul cíl svého života, stačí nedělat nic,
je to tzv. nekonání dobra, které jsme měli vykonat, opominuté dobro.
Tento text Matoušova evangelia je poslední úryvek před Ježíšovými pašijemi,
kde náš Pán je představen jako chudý, posmívaný, odsouzený, spoutaný, bitý, nahý, a nakonec ubitý skončí na kříži; protože Boží království na této zemi je království trpícího Božího služebníka, obětovaného Božího beránka, nejchudšího z chudých. My jsme povoláni Ježíše vidět právě v těchto potřebných a chudých.
Kdykoliv ho tam nevidíme,
míjíme vlastně svého Krále a ocitáme se mimo jeho království.
Je to naše sebestřednost, která nám brání vykonat dobro,
které nevidíme a opomíjíme.
Naopak, Duch lásky, Duch svatý nás může naučit vidět Pána v těch potřebných.
Pojďte, požehnaní mého Otce.
Bůh chce, aby všichni byli jeho požehnaní, a všechno pro to také dělá.
Ale to požehnání se rodí z předávání lásky.
Důležité je také nezapomenout, že než budeme sloužit druhým,
je třeba dovolit Pánu, aby On posloužil nám.
Nejsme to my, kdo první umyl nohy Jemu, ale On nám.
Nejsme to my, kdo první odpouštějí, On začal odpouštět.
My všichni si musíme nechat posloužit tím, který s námi zidentifikoval svůj život,
abychom se naučili milovat a sloužit.
On se identifikoval s námi hladovými, žíznivými, nemocnými, spoutanými.
Jsme pozváni, abychom Ho nejprve objevili ve své vlastní bídě a ubohosti,
abychom Jemu dovolili, aby se nás ujal.
Tím se nám otevřou oči pro ty, kteří jsou kolem nás, stejně potřební jako my.
Tím se nám také otevřou oči,
abychom v těch potřebných, stejně jako v sobě, objevili svého Krále.
Slavnost Krista Krále, A
1.čtení:
Všem bázlivým a ustaraným hlásá prorok Ezechiel poselství o Bohu,
který se jako dobrý pastýř postará o své.
Jeho obec se nemusí bát jeho rozsudku.
Ve čtení vystupuje Hospodin jako milující pastýř
a v evangeliu jako soudce, který oddělí všechny národy,
„jako pastýř odděluje ovce od kozlů“.
Jaký je postoj Hospodina k lidem?
Je to postoj neúnavné pastýřské péče:
„budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené,
obvážu zraněné, posílím slabé, budu střežit tučné a silné,
pást je budu svědomitě“.
Bůh nevylučuje nikoho,
ani toho, kdo se v „mlhavém a mračném čase rozprchl do všech míst“.
Zatímco vinou a hříchem se ruší společenství,
směřuje akce Boha k znovuoživení společenství k novému vztahu k Bohu.
Kdo se nechá obejmout Boží láskou,
bude vysvobozen z bídy své samoty a nenaplněnosti,
i ze svého neblahého strachu o život.
2.čtení:
To, co začalo zmrtvýchvstáním Krista
je připraveno pro všechny, kteří jsou Jeho.
Proměna světa a budoucnost světa a člověka
začala Kristovým zmrtvýchvstáním.
Dějiny existují od té doby jen proto,
že Kristus zadržuje konečný průlom své slávy do všech rozměrů kosmu.
Konečnými událostmi padají všechny závoje,
které nenechávaly spatřit během dějin spásy
celé působení Ježíšova zmrtvýchvstání na lidstvo a kosmos.
Protože je Kristus „první mezi těmi, kteří zesnuli“,
a protože skrze něho „také přijde vzkříšení mrtvých“,
tvoří všechny události konečné doby jednotu
(tj. doba od zmrtvýchvstání po dobu druhého příchodu).
Na všem je vtisknuta Kristova tvář.
Kristův druhý příchod
přivádí zjevení a vykoupení ke konečnému dovršení.
Nehleďme tedy na Kristův druhý příchod
jen z hlediska své osobní spásy, ale opačně:
já mám naději na spásu,
protože Kristus chce přijít a všechno zachránit.
Slovo budoucnost je pro mnohé fascinující,
protože očekávají vítězství vědy, humanity, pokroku.
Ale budoucnost zdaleka není jen pokrok v mezích vesmíru.
Dnes je úkolem křesťanů ukazovat,
že lidské dějiny jsou cestou k Bohu.
Všechny naděje na mír, spravedlnost, svobodu a štěstí
žijí nakonec jenom z jediné naděje:
z naděje, kterou živí sám Bůh,
a která se naplní s Kristem a skrze Krista.
Na Kristu se staví naděje celého lidstva.
Jedině Kristus je budoucnost a věčnost,
a tím pokoj a svoboda, spravedlnost a štěstí.
Evangelium:
Konečný soud
je základním směrem a základním úmyslem celého lidského života. Jediným rozhodujícím kritériem je láska.
Kdo nenašel Krista v tomto světě v postavách chudých a trpících
nebo šel mimo ně, nenalezne Pána ani na soudu a nebude moci obstát,
neboť „co jste udělali pro jednoho z mých nejposlednějších bratří,
pro mě jste udělali“.
Jediným Soudcem je jediný Vykupitel všech – Ježíš Kristus.
Není zde žádné soudní jednání,
je zde jen zvěstování, zveřejnění konečného rozsudku
a jeho odůvodnění před lidmi, kteří jsou jím překvapeni.
Překvapeni jsou jak spravedliví, tak nespravedliví.
Překvapující je, že Bůh je u nejmenších lidí.
Vtělený Boží Syn není jen spolubratrem všech lidí.
V tom, který trpí nouzí se sám stal bližním.
Člověk si už nemůže určovat sám od sebe,
kdo je bližní a jak daleko má jít jeho láska,
neboť Bůh sám se stal bližním.
Tím nám ukazuje bezměrnost lásky k bližnímu.
A je přímo tragické, že sami spravedliví nic nevědí
o tomto božském pojetí jednoty lásky k Bohu a k bližnímu.
Vůbec tu nejde o charitativní dílo, jde o člověka.
Nejde o to, co dělám, ale koho mám před sebou.
Ježíš sám se stal bližním, a chce být, proto nalézán ne v utopických dálkách, ale v bližním: „Já jsem byl hladový a Mě jste nasytili“.
Protože chce Kristus být nalezen v bližním,
nemůže mít člověk přátelství s Bohem bez spolubratra.
Nemůže se setkávat s Bohem bez svého bližního.
Proto nikdy nelze stavět proti sobě lásku k Bohu a lásku k bližnímu.
Krista Krále, Soudce nebe a země spatříme v okamžiku smrti.
Do té doby však s titulem Krista Krále vždy musíme spojovat okamžik,
kdy se Kristus za Krále prohlašuje. A to jsou chvíle v domě Pilátově:
Ježíš stojí svázaný, zbičovaný, odsouzený veleradou, pohrdaný davem lidu, který chce vydat Barabáše, pár minut před dalším ponižováním,
před křížovou cestou a ukřižováním.
Několik hodin před krutou smrtí na kříži, prohlašuje Ježíš:
„Ano, já jsem Král, já jsem se pro to narodil as proto jsem přišel na svět!“.
Na této zemi můžeme prosit o pomoc
jen takto poníženého Ježíše před světskou mocí.
Jenom si promítněme v mysli:
kde bych asi stál já, když jdu prosit Ježíše o pomoc, když se jdu modlit.
Je snadné modlit se k Bohu
Jako k Soudci, k Zachránci, k Divotvůrci, ke Kazateli a Učiteli pravdy.
Ale je nesnadné pokořit se ještě níž, než byl pokořen Kristus.
Uvědomit si, že já jsem i v lidských očích na tom hůř, než byl Kristus
před Pilátem, kterého se zřekli všichni: „Nemáme Krále, jen císaře!“.
Je nám zatěžko sednout si vedle toho, kdo páchne, je nám zatěžko vyhnout se žebrákovi, podat ruku špinavému nebo nemocnému člověku,
ani se neotočíme po tom, kým pohrdáme a dostane-li se někdo z přátel
do ponižující situace, nehlásíme se k němu,
abychom nekompromitovali jeho i sebe.
A zde máme a musíme prosit Ježíše, uznat za Krále toho,
který je pohrdaný všemi, a navíc fyzicky docela zničený,
který páchne a za chvíli potupně zemře,
kterému se i ve smrti budou vysmívat.
Přesto si ho volíme za Krále, klečíme před Zbičovaným a Ukřižovaným,
klečíme dokonce před kouskem Chleba,
o kterém On před hroznou potupou a smrtí řekl,
že je to Jeho Tělo, když to budeme konat na Jeho památku.
Jaký je tedy náš Král na této zemi a v očích lidí této země,
a jaký jsem já, který před Ním klečím.
Není moje klečení troufalým výsměchem?
Nezdá se mi, že ten trpící Ježíš je jen obraz, jen symbol;
ale ve skutečnosti v jediném okamžiku shodí oděv zuboženého žebráka
a já budu klečet v Jeho vznešené blízkosti? V blízkosti Krále a Pána,
který odpovídá mému postavení, mému životnímu stylu,
mým výhodám a mým představám o „skutečném životě“?
Jak velmi se mýlíme o Kristu, o Jeho Církvi, o jeho Královské vládě. Místo, abychom spolu s Ním vstupovali do vlastních zkoušek, bolestí
a utrpení, netrpělivě čekáme, až ta hrůzná, nesmyslná hra skončí,
abychom pak mohli žít jakýsi dokonalý život bez velikých nesnází.
Probuďme se rychle ze svých lživých představ a uvěřme evangeliu!
Jiskry 13.11.:
Mučivá pochybnost, trvá-li krátkou dobu, zvláště na počátku obrácení,
přinášívá duši obírající se duchovními věcmi nemalý prospěch.
Kdo nikdy nepochybuje, nikdy nedospěje k pravému poznání věcí.
Kdo si v záležitostech své duše nepřipouští starostí a nemyslí na ně,
nikdy sebe opravdově nepozná.
Útlé svědomí je jako oko.
I drobounký prášek nebo jemný chloupek se ho nemile dotkne
a nedá mu pokoje, dokud se z něho nevyjme.
Ale svědomí otupělé je zatvrdlé jako mozol a necítí ani břevna.
Je známkou rozvráceného zdraví, necítí-li nemocný bolest.
Maje za to, že je s ním velice dobře, tone právě v nejhorším nebezpečí.
Ó kéž by duše mnohých netrpěly tak často podobnou spavou nemocí.
Jak pečlivé bývá účtování v časných věcech!
Všecko, všecičko se co nejpečlivěji odvažuje!
Jen duše je v našich očích tak bezcenná, že nezasluhuje vůbec péče.
Jiskry 16.11.:
Čím důkladněji poznají představení vnitřní stav svých podřízených,
s tím větší pílí, láskou a starostlivostí budou jim moci pomáhat.
Lidské srdce je hluboké a nevyzpytatelné (Jer 17,9).
Nikdy je neprozkoumáš až na dno, stále ti zůstane skryté,
dokud se ti samo neotevře. Uzavírá je zámek tak uměle zhotovený,
že nikomu není otevřeno, leč komu chce samo.
Člověk může být donucen k práci, k mukám, ba i k smrti proti své vůli,
ale žádné násilí, žádné úskoky jej nepřinutí,
aby prozradil tajemství srdce, leč že sám chce.
Bez znalosti vnitřního člověka
dopracuje se výchovná práce zrovna tak malých výsledků,
jako úsilí lékařovo o šťastné vyléčení nemoci, které nezná.
Zevnější znamení klamou, buď že jsou zkreslena přetvářkou
a že si je člověk bere jako divadelní šaty pouze na čas,
anebo že jedno a totéž znamení může být znakem opačného smýšlení.
Tak mrak je známka buď ohně nebo vroucí vody.
* * *
Vladimír Neuwirth II, str.: 291 :
Není možné budovat dílo s člověkem, který skrývá svou vnitřní tvář.“
Slavnost Krista Krále, A, Poslední soud
1.První křesťané končili své modlitby voláním:
Přijď už, Pane Ježíši!
Druhý příchod Pána Ježíše byl pro ně plný naděje a radosti.
Naproti tomu pro křesťana středověkého
byl to den hněvu, hrůzy, trestu a účtování.
Jak tomu rozumíme dnes?
Řecké slovo „krisis“ znamená nejen „soud“,
ale především „vyjasnění“.
Přirozenosti Boží neodpovídá ničit, zavrhovat své dílo.
Bůh poslal svého Syna proto, aby svět zachránil.
Ježíšův úkol je zachránit svět,
vnést do něj plné světlo, všechno vyjasnit.
2.Poslední soud nechápeme jako konec lidstva a světa.
Za koncem už nic není.
Avšak za příchodem Kristovým a soudem
je nový život, nová země, nové nebe.
Ve sjednocení s Kristem vykoupené lidstvo dosáhne svého dovršení
a štěstí, ke kterému byli všichni stvořeni.
Budeme „vidět“, poznávat Boha a dílo jeho stvoření.
Budeme se radovat z těchto úžasných zážitků.
Budeme se podílet na Boží činnosti.
Naše lidské schopnosti dosáhnou své plnosti, svého maxima.
Všichni spolu vytvoříme společenství svatých,
které dovršuje celé lidstvo i vesmír.
3.O našem soudu se nebude rozhodovat až na konci časů,
rozhodujeme o něm už nyní my sami, každý sám o sobě.
Už teď se soudíme tím,
jak se chováme k Ježíši v chudších a slabších, než jsme my.
Podobenství nám také připomíná,
že se Pán Ježíš nebude ptát po našich náboženských vědomostech,
ani ne po poslušnosti k církvi.
Bude řeč jen o skutcích z lásky vykonaných.
Dokonce nebude záležet ani na tom,
zda jsme při té službě bližním „vzbudili“ dobrý úmysl.
Spravedliví v Ježíšově podobenství výslovně říkají,
že to nedělali se „zbožným“ úmyslem.
Tím je dána šance pro lidi ze všech vyznání i bez vyznání.
Ježíš Kristus, Král a Soudce nám naléhavě připomíná poslední věci člověka:
smrt, soud, nebe, peklo.
Jen to, co pronesu branou smrti má cenu a smysl. Ostatní je marná sláva.
Nebudu souzen z charitního díla. Nikdo se mě nebude ptát,
kolik jsem rozdal chleba, šatů, kolikrát jsem byl ve vězení.
Ale Pán Ježíš se mě bude ptát, zdali jsem nepřehlédl opuštěnou duši toho, kdo hladoví, žízní a je v nemoci nebo umírá.
Duše hladoví víc než tělo, duše hladoví po jiných hodnotách než tělo.
Duši mohu nasycovat i tehdy, když nemám na rozdávání ani chléb, ani šaty. „všichni ošetřující se starali jen o jednotlivé části těla,
ale ne o celek a vůbec ne o duši…“ (hlas umírajícího z katolického hospicu)
Moje rozdávání může být prázdné, bez vztahu,
bez touhy zachránit duši toho, koho obdarovávám.
Král má zodpovědnost za spásu těch, kdo jsou mu svěřeni.
Proto je pomazán. Královská hodnost je svátostina.
Plyne z ní požehnání (posila duše tomu, kdo ji má i pro jemu svěřené).
„Víru dnes ve velkých oblastech světa ohrožuje nebezpečí,
že zhasne jako plamen, který nemá z čeho žít.“
„Skutečným problémem je v tomto dějinném okamžiku to,
že se z povědomí lidí vytrácí Bůh.“
Řešíme dnes mnoho problémů:
kněze, laiky, ekumenismus, ženy, etiku, manželství, sexualitu, rozvody…
Problémy jsou to důležité,
ale zároveň také odvozené, „křesťansky druhořadé“.
Jen málokdo se tázal na to, co je „prvořadé“:
na možnost dnešního člověka věřit ještě v Pravdu Evangelia,
bez níž by to všechno nemělo žádný smyl.
Krize katolicismu je způsobena úpadkem víry.
Dramatická a často mlčením přecházená otázka:
„Je to vůbec pravda? Není to vše jen iluze?“
– tato otázka stojí za odpadem kněží a řeholníků,
malým počtem povolání do seminářů, za mizením misionářského nadšení
a ochabnutím morálních zábran u těch, kteří by měli být příkladem.
Pouhá víra v aktuální svět, pochybující o onom světě,
vede k výlučnému zaměření na sociální a politické úsilí
a odsouvá stranou to, co Tradice nazývala novissimi, poslední věci:
smrt, soud, nebe, peklo. Benedikt XVI.
Slavnost Krista Krále, A, Poslední soud (2.Ježíšův příchod)
Před Kristovým druhým příchodem musí církev projít
závěrečnou zkouškou, která otřese vírou mnohých věřících.
Pronásledování, které provází putování církve po zemi,
odhalí „tajemství nepravosti“ v podobě náboženského podvodu,
přinášejícího lidem zdánlivé řešení jejich problémů
za cenu odpadnutí od pravdy.
Největším náboženským podvodem je antikristův podvod,
je to falešné mesiášství, jímž člověk oslavuje sám sebe místo Boha
a jeho Mesiáše Krista, který přišel v lidském těle.
Tento podvod vyvstává pokaždé, když někdo předstírá,
že v průběhu dějin splní mesiášskou naději,
která se ve skutečnosti může naplnit jen mimo dějiny.
Příznačnou známkou posledních dob bude důvěra a statečnost.
To, co se nazývá křesťanskou kulturou a tradicí, pozbude významu.
To bude součástí pohoršení, o němž bylo řečeno,
že by jím i vyvolení byli svedeni v blud, kdyby to bylo možno.
Osamocenost ve víře bude strašná, láska v životě světa pohasne.
Nebude již chápána a uskutečňována.
Tím vzácnější se stane, bude-li spojovat osamoceného s osamoceným.
Statečnost srdce povede přímo k Boží lásce, která se projevila v Kristu.
Možná, že lidé tuto lásku poznají novým způsobem:
svrchovanost její původnosti, její nezávislost na světě,
tajemství jejího posledního proč.
Možná, že láska nabude nebývalé niternosti a sdílení.
Možná, že nabude toho,
co je obsaženo v Ježíšových slovech o Boží prozřetelnosti,
že tomu, kdo hledá především Boží království, vše ostatní bude přidáno.
Církev vejde do slávy království jedině prostřednictvím posledních
Velikonoc, ve kterých bude následovat svého Pána v jeho smrti a vzkříšení.
Boží království se tedy neuskuteční nějakým dějinným triumfem církve,
cestou vzestupného pokroku,
nýbrž Božím vítězstvím nad posledním řáděním zla.
Tehdy bude odhalen, jak se každý choval a co je skryto v jeho srdci.
Tehdy bude odsouzena zaviněná nevěra,
která si nevážila Bohem nabízené milosti.
Kristus je Pánem věčného života. Jako Vykupiteli světa
mu náleží plné právo definitivně soudit skutky i srdce lidí.
Toto právo získal svým křížem.
Bůh Otec odevzdal všechen soud Synovi,
avšak Syn nepřišel, aby svět soudil,
ale aby dával spásu a život, který je v Něm.
Odmítáním milosti v nynějším životě se každý již sám odsuzuje.
Poslední soud nastane ve chvíli Kristova slavného návratu.
Jen Bůh Otec zná jeho den a hodinu.
Skrze svého Syna Ježíše pronese své konečné slovo nad celými dějinami.
Poznáme smysl celého díla stvoření a celé ekonomie spásy
a pochopíme obdivuhodné cesty,
po kterých Boží prozřetelnost vedla všechno k poslednímu cíli.
Poslední soud ukáže, že Boží spravedlnost vítězí nad všemi
nespravedlnostmi spáchanými jeho tvory a že Boží láska je silnější než smrt.
Poselství posledního soudu volá k obrácení, vnuká svatou bázeň,
podněcuje k úsilí o spravedlnost Božího království,
hlásá blaženou naději na návrat Pána, který přijde v onen den,
aby došel slávy ve svých věřících
a aby na sebe soustředil obdiv u všech, kdo přijali víru.
Blaženost nového nebe a nové země
převýší všechny touhy lidského srdce po pokoji.
Avšak očekávání nové země nesmí oslabit,
ale spíše povzbudit úsilí o zvelebení této země.
I když je třeba pečlivě rozlišovat
pozemský pokrok od růstu Kristova království,
má přesto tento pokrok pro Boží království veliký význam,
pokud přispívá k lepšímu uspořádání lidské společnosti.
Všechny dobré plody přírody a lidské práce,
které jsme v Duchu Páně rozmnožili,
potom opět nalezneme,
avšak očištěné od každé poskvrny, ozářené a prozářené.
Pak bude Bůh všechno ve všem.
Slavnost Krista Krále
Ježíš nepřišel soudit, ale spasit. Člověk odsuzuje sám sebe.
Zatracenec sám staví hranice a odděluje se od spásy.
Člověk vstupuje ve svém umírání do nezahalené skutečnosti a pravdy. Zaujímá místo, které mu po pravdě náleží.
Životní hra na masky, útočiště za pozicemi a fikcemi je skončena.
Člověk je tím, čím opravdu je.
Soud spočívá v tomto odložení masek, které smrt s sebou přináší.
Soud je zjevením pravdy. Už není možné lhát ani být obelháván.
Bůh je soudce, protože je pravdou.
Bůh je pravdou pro člověka jako ten,
který se stal člověkem a tím i příkladem pro člověka.
Bůh je tak měřítkem pravdy pro člověka, v Kristu a skrze Něj.
Pravda, která soudí člověka, se sama vydává, aby jej zachránila.
Stvořila pro něj novou pravdu.
Odebrala se jakožto láska na jeho místo
a dala mu pravdu zvláštního druhu: pravdu být milován pravdou.
Do věčného života člověka nevstupuje až ve smrti, ale už vírou.
Ačkoli smrtí je dána konečná pravda člověka,
bude to něco nového, když bude protrpěna veškerá vina světa,
a tím bude konečně rozhodnuto o místě člověka v celku.
Ve smrti se otevírá možnost k prvnímu celostně osobnímu aktu člověka.
„Pro člověka smrt znamená to, co pro anděly pád.“ sv. Tomáš Akvinský Pravda člověka, která soudem nabývá konečné platnosti, je onou pravdou, která se stala v celku jeho života a cest základní linií jeho existence,
která je ale v sumě rozhodování, jež vyplňují celý život, posledním směrem. Jestli je v něm navzdory všem zvratům ještě patrný poslední pokus
odhodlanosti nebo jestli sahá odpor až ke kořenům,
toto určit je vlastní záležitostí Boha.
Bůh zná stíny naší svobody lépe než my sami.
On ví o povolání člověka a o jeho otevřených možnostech.
Protože zná nedokonalost člověka,
stal se jako pravda sám záchranou, aniž by odložil důstojnost pravdy.
Benedikt XVI., Eschatologie, strana 131
Slavnost Krista Krále, A
Když byla Matka Tereza za komunistů v Brně,
zahrnuli ji na radnici informacemi o tom,
jak je o všechny potřebné postaráno ve státních zařízeních,
a tedy není třeba jejich sester.
Matka Tereza z Kalkaty odpověděla: „Lásky není nikdy dost.“
Konat dobro je správné a konat zlo je špatné.
Tohle každý pozná i bez evangelia.
K tomu stačí svědomí, které má každý člověk.
Avšak pouze evangelium člověka ujistí,
že dobra neuznaného, pošpiněného a neveřejného se Bůh ujme
a že právě ono bude prohlášeno za jediné platné
a nikoli sobectví těch, kdo mají silné lokty.
Mravnost se někdy rodí i bez evangelia, ale nikoliv naděje.
Očekávat, že všichni lidé budou dobří není naděje, ale iluze.
Ale mít naději, že dobro má cenu dělat,
i když je neznámo, neuznáno a prohrává
– to je síla k životu, kterou dává Kristus.
I když tedy šanci na spásu mají všichni,
není nadbytečným žít víru.
Přinejmenším proto,
že věřící mohou být znamením naděje pro ostatní.
P. Aleš Opatrný
Slavnost Krista Krále, A, věčný život
Benedikt XVI., Vrchol a pramen, str. 126
Věčný život není nekončící sled okamžiků,
v němž by se člověk musel pokoušet překonat nudu a strach z nekonečnosti. Věčný život je nová kvalita existence,
v níž se všechno slévá do přítomnosti lásky a do nové kvality bytí,
která je osvobozena od rozkouskování existence v plynutí okamžiků.
V tomto našem časném životě je na jedné straně každý okamžik příliš krátký,
protože se zdá, že jím uniká život, který jsme nestihli zachytit;
současně je však pro nás každý okamžik příliš dlouhý,
protože bezpočetné a vždy téměř stejné okamžiky nás začínají vyčerpávat.
Na tom jasně vidíme, že věčný život není prostě to,
co přijde potom a o čem si nemůžeme udělat žádnou představu.
Věčný život je nová kvalita existence,
a proto může být – byť i jen zlomkovitě a nedokonale –
přítomný už uprostřed pozemského života
a jeho plynoucí časovosti jako něco nového, jiného a většího.
Hranice mezi věčným a časným životem není chronologická.
Většinou si to představujeme tak, že léta před smrtí jsou časný život
a nekonečný čas potom je život věčný. Tak tomu ve skutečnosti není.
Věčnost není nekonečný čas, nýbrž jiná úroveň života.
Věčný život je přítomný zde uprostřed času,
setkáme-li se tváří v tvář s Bohem.
Tím, že budeme hledět na živého Boha,
může se stát pevným základem naší duše.
Víra ve věčný život je pouze aplikací víry v Boha na naši existenci.
Očekávání vzkříšení mrtvých není další požadavek víry,
který by se kladl vedle víry v Boha.
Naopak je rozvinutím toho,
co znamená věřit v Boha Otce, Syna a Ducha svatého.
Věčný život nenajdeme analýzou naší vlastní existence,
pohledem na sebe sama, na naše naděje a potřeby.
Člověku, který je fixován na sebe sama, se věčný život vzdaluje čím dál víc. Naopak obrátí-li se člověk k Bohu, bude mít účast na jeho věčnosti.
Slavnost Krista Krále, A, Benedikt XVI., Vrchol a pramen, Strana 126
Svatý Augustin uvádí krásný příklad toho,
co znamená očekávat věčný život v životě časném:
„Dívka, řekne svému milému: „Tenhle kabát nenos.“
A on ho nenosí. A když mu v zimě řekne:
„Nejvíc se mi líbíš v krátké tunice“,
bude raději mrznout, než aby ji zarmoutil.
Copak má snad moc, aby ho nějak potrestala?
Ne, on se jen bojí toho, že mu řekne:
„Jinak se na tebe ani nepodívám.“
Právě to znamená očekávat věčný život:
nechtít už nikdy ztratit Boží pohled, protože On je náš život.
„Všechno mé je tvé a všechno tvé je mé.“
To platí o lásce v rodině, a ještě více v lásce mezi člověkem a Bohem.
Jestliže Bůh bude všechno ve všem,
pak také nám patří všechno, všechno je účinné v celku, nic nepřijde nazmar. Kde je Bůh všechno ve všem,
tak jsme všichni ve všech a všechno v nás, jsme v jednom těle Kristově,
v němž je radost a utrpení jednoho údu radostí a utrpením údů ostatních.
„V Božím království není ani mé ani tvé slovo chladné.“ sv. Jan Zlatoústý
Při posledním soudu se nejen Bůh bude ptát každého z nás na náš život,
ale také my smíme položit Bohu otázky.
Bůh sám už bez jakýchkoli svých obhájců bude se sám obhajovat.
Bude odpovídat na otázky po důvodech stvoření
a všech těch nepochopitelných skutečnostech,
které ke stvoření patří jako důsledek svobody konat zlo.
Náš Pán a Král na soudu tváří v tvář našim otázkám
ukáže své rány a my pochopíme.
Prozatím však očekává, že zůstaneme stát při něm
a budeme důvěřovat jeho ranám,
jakkoli nemůžeme pochopit logiku tohoto světa.
R.Guardini a H.Balthasar
Slavnost Krista Krále, A
Dobří i zlí se budou při posledním soudu divit.
Dobří se budou divit, že jsou v nebi.
Zlí se budou divit, že jsou v pekle.
Dobro dobrých a zlo zlých se zcela ukáže.
Dobrý bude překvapen, že jeho dobré skutky jsou pro Boha tak důležité.
Zlý bude překvapen, že jeho zlé skutky jsou pro Boha tak hrozné a velké. Zatímco nevědomost dobrých nepřekáží jejich spáse,
nevědomost zlých nedělá Boha krutým za jejich odsouzení.
Někdo si může říci,
copak může někdo v nevědomosti konat takové dobro nebo zlo,
které rozhoduje o jeho věčném životě nebo zavržení?
Bez Krista nemohu přece poznat, co je pro druhého dobré.
Naopak těžký hřích zbavující nás nebe
je přece plně vědomé a plně dobrovolné přestoupení Božího zákona.
Plné vědomí svého činu měli andělé, proto byli zavrženi hned.
My lidé narušení dědičným a osobním hříchem
nemáme plné poznání o závažnosti svých rozhodnutí a činů,
a tak to s námi Bůh zkouší stále znovu, ale jen do onoho okamžiku,
kdy už na tom budeme jako dobří nebo zlí andělé.
Kdyby dobrý dělal dobré skutky jen kvůli Kristu,
ale nikoli kvůli nemocným, hladovým a trpícím,
pak by je možná dělal nikoli ze skutečné lásky pro Lásku samu,
ale jen kvůli tomu, aby se dostal do nebe.
Nešlo by mu ani Boha ani o lidi, ale jen o sebe a o své místo v nebi.
Naopak když zlý dělá zlé skutky a neví přitom,
že zraňuje Krista v hladových, nemocných a trpících,
neomlouvá ho tato nevědomost,
protože i on má svědomí, podle kterého může a musí jednat.
Zde neplatí, že nevědomost hřích nečiní,
ale naopak nevědomost neomlouvá.
Slavnost Krista Krále
Matta El Meskin, Meditace 46, Nejprve hledejme lásku (krátká verze)
Láska sama je schopna očistit tebe a cestu, po které jdeš!
Když se chytíme pravdy, principů, pravidel, povinností,
nikdy nebudeme vědět, jestli opravdu bráníme pravdu
nebo je to sobectví, které v nás jedná.
Principy, které vyhlašujeme, kterých se pevně držíme,
jsou možná pravdou nebo jsou náladami nebo idejemi zcela osobními.
To se neví.
Ale o lásce, jestliže se jí pevně chytíte,
nemůžete říct, že je sobectvím, protože láska je nepřítelem ega.
Jestliže lásku pevně uchopíš, zabiješ své ego.
Kdo zaujme pozice založené na lásce, zabijí sám sebe.
Pohleďte na Krista a pochopíte.
Mohl si zvolit mezi hájením se před Pilátem
nebo se nabídnout jako oběť za ty, které miloval.
Kdyby vyslovil i jen jediné slovo pravdy,
Pilát by okamžitě učinil krok zpět.
Ale veliké dílo lásky,
ze kterého se denně my a celý svět napájíme, by se nedovršilo.
V lásce je skutečné zabití ega.
Nikdy nebudeš litovat toho, že jsi jednal z lásky.
Není důležité, jak velká je zdánlivá ztráta,
jak zamlžený je vzhled pravdy a principů z ní vyplývajících.
Láska je schopná podepřít sama sebe jako božské světlo.
Je schopná předat pravdu člověku, kterého jsi chtěl napravit,
ale rozhodl ses jednat s ním v lásce,
a dát mu poznat cestu více, než bys to mohl udělat ty.
Avšak lásku, kterou mu dáš, nemůže dostat od světa.
Svět umí říkat slova pravdy, ale nezná jazyk lásky.
Svět ví, jak používat jazyk pravdy, ale není schopen mluvit o lásce.
Všichni dokážou proklamovat pravdu.
Ale nikdo není schopný žít lásku,
jen ten, který se obětoval na oltáři lásky
a přijal být sežehnut plameny lásky.
Když sejdeš do hlubin lásky, uvidíš,
že každou práci, kterou vykonáš, osobní nebo veřejnou,
bude ve srovnání s láskou ničím.
Budeš vnímat, že každý čin bere svou existenci a sílu z lásky,
ať se jedná o modlitbu, o výuku, o službu.
Láska ti bude stále před očima a všechno jí bude podřízeno.
Je třeba něco obětovat:
svou pozici uprostřed svých bratří, svou pověst,
svou prestiž, své jméno, své principy.
Obětuješ všechno, cos postavil jako zábranu a zeď,
kde žiješ jako vězeň lži a neexistujících nároků, očekávání.
Člověk, který miluje, stále vypadá jako blázen, pomatený.
Lidé bez schopnosti rozlišování, analfabeti Ducha,
říkají, že je hlupák, říkají: je jasné, že je blázen!
Ale po čase je v tomto bláznu odhalena pravda,
která v něm je a která ti byla skryta a zatajena.
Uvidíš v něm velkého proroka,
dokonce někoho více než proroka:
uvidíš v něm samého Krista.
Slavnost Ježíše Krista Krále
Na četných místech Písma svatého čteme,
že Ježíš Kristus je král. Slovo „král“ představuje Boží moc.
Svoji královskou moc Kristus nepřijal odjinud,
ale má ji na základě spojení své božské a lidské přirozenosti.
Má ji však také právem, které nabyl svým vykupitelským dílem.
Kristovo království není z tohoto světa,
to znamená, že nemá světský ráz a není omezeno na určité území,
nebo na určitý národ, ale je na tomto světě,
poněvadž jeho údy jsou živí lidé žijící na tom to světě.
V četných podobenstvích líčí Kristus vznik, podstatu, růst a působnost tohoto království. Přirovnává je k hořčičnému zrnu, které ač nepatrné, vyrůstá v mohutnou bylinu, ke kvasu, který prostupuje těsto a činí je chutným pokrmem, k pokladu skrytému v poli, k drahocenné perle, k poli na němž roste pšenice i koukol, k síti vržené do moře a zahrnující dobré i špatné, k stádu ovcí, za něž dobrý pastýř dává život. Království Kristovo na zemi je církev, duchovní světová nadnárodní říše,
založená Kristem pro spásu lidstva.
K pojmu království náleží trojí moc:
a) zákonodárná
b) soudní
c) výkonná
1. Zákonodárná moc znamená, že Kristus ustanovuje zákony.
Jeho nejdůležitější zákon je:
„Miluj Pána Boha svého z celého srdce svého z celé své duše, a z celé své mysli. To je největší a první přikázání.
A druhé je: Miluj bližního svého jako sebe samého.“
Kristova zákonodárná moc je nejdokonalejší a všechno lidské zákonodárství na něm závisí.
I když se občanské zákony pyšní přívlastky humanity, demokracie a sociálnosti, jsou to jen nová slova, která nemohou nic jiného znamenat než lásku k bližnímu, nebo neznamenají vůbec nic.
Každý zákon, který se příčí Kristovu příkazu je neplatný
a nikoho ve svědomí nezavazuje.
2. Když Kristus pronáší: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Mt 28)
připisuje si nejen svrchovanou moc vladařskou, nýbrž i moc zákonodárnou a soudní. Židům, kteří ho pronásledovali pro uzdravení v sobotu řekl:
„Otec nikoho nesoudí, všechen soud odevzdal Synu.“ (Jn 5,22)
Na soudu však projeví Kristus nejen svou přísnost, ale i svou dobrotu.
Kdyby soudil jen jako Bůh, byl by jeho soud krajně přísný.
Bude-li však soudit i jako člověk,
bude soudit své bratry a bude mít soucit s jejich slabostmi. (Žid 4,15)
3. Z moci soudní plyne i moc výkonná.
Prvním aktem soudu bude shromáždění všech národů,
druhým oddělení spravedlivých od hříšníků.
Rozhodnutí o odměně a trestu bude záviset na tom,
jak kdo zachovával zákon lásky.
„Tehdy král řekne, těm, kteří budou stát po jeho pravici…“ (dnešní evangelium)
Ó Králi, jehož vznešenost je stejně hrozná jako láska veliká:
přiděl nám již teď místo ve šťastných řadách svých oveček!
Dominik Pecka, Světlo a život s. 200nn
Slavnost Ježíše Krista Krále
Na četných místech Písma svatého čteme,
že Ježíš Kristus je král. Slovo „král“ představuje Boží moc.
Svoji královskou moc Kristus nepřijal odjinud,
ale má ji na základě spojení své božské a lidské přirozenosti.
Má ji však také právem, které nabyl svým vykupitelským dílem.
Kristovo království není z tohoto světa,
to znamená, že nemá světský ráz a není omezeno na určité území,
nebo na určitý národ, ale je na tomto světě,
poněvadž jeho údy jsou živí lidé žijící na tom to světě.
V četných podobenstvích líčí Kristus vznik, podstatu, růst a působnost tohoto království. Přirovnává je k hořčičnému zrnu, které ač nepatrné, vyrůstá v mohutnou bylinu, ke kvasu, který prostupuje těsto a činí je chutným pokrmem, k pokladu skrytému v poli, k drahocenné perle, k poli na němž roste pšenice i koukol, k síti vržené do moře a zahrnující dobré i špatné, k stádu ovcí, za něž dobrý pastýř dává život. Království Kristovo na zemi je církev, duchovní světová nadnárodní říše,
založená Kristem pro spásu lidstva.
K pojmu království náleží trojí moc:
a) zákonodárná
b) soudní
c) výkonná
1. Zákonodárná moc znamená, že Kristus ustanovuje zákony.
Jeho nejdůležitější zákon je:
„Miluj Pána Boha svého z celého srdce svého z celé své duše, a z celé své mysli. To je největší a první přikázání.
A druhé je: Miluj bližního svého jako sebe samého.“
Kristova zákonodárná moc je nejdokonalejší a všechno lidské zákonodárství na něm závisí.
I když se občanské zákony pyšní přívlastky humanity, demokracie a sociálnosti, jsou to jen nová slova, která nemohou nic jiného znamenat než lásku k bližnímu, nebo neznamenají vůbec nic.
Každý zákon, který se příčí Kristovu příkazu je neplatný
a nikoho ve svědomí nezavazuje.
2. Když Kristus pronáší: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Mt 28)
připisuje si nejen svrchovanou moc vladařskou, nýbrž i moc zákonodárnou a soudní. Židům, kteří ho pronásledovali pro uzdravení v sobotu řekl:
„Otec nikoho nesoudí, všechen soud odevzdal Synu.“ (Jn 5,22)
Na soudu však projeví Kristus nejen svou přísnost, ale i svou dobrotu.
Kdyby soudil jen jako Bůh, byl by jeho soud krajně přísný.
Bude-li však soudit i jako člověk,
bude soudit své bratry a bude mít soucit s jejich slabostmi. (Žid 4,15)
3. Z moci soudní plyne i moc výkonná.
Prvním aktem soudu bude shromáždění všech národů,
druhým oddělení spravedlivých od hříšníků.
Rozhodnutí o odměně a trestu bude záviset na tom,
jak kdo zachovával zákon lásky.
„Tehdy král řekne, těm, kteří budou stát po jeho pravici…“ (dnešní evangelium)
Ó Králi, jehož vznešenost je stejně hrozná jako láska veliká:
přiděl nám již teď místo ve šťastných řadách svých oveček!
Dominik Pecka, Světlo a život s. 200nn
Druhý příchod Kristův budou podle jeho slov předcházet tato znamení:
1.Evangelium bude hlásáno po celém světě.
2.Židé se obrátí ke Kristu.
3.Vystoupí nepraví proroci a mnozí odpadnou od víry.
4.Přijde antikrist a bude si počínat jako by byl Bohem.
5.Znovu přijde na svět Eliáš.
6.Povstane národ proti národu, bude zemětřesení v různých krajinách a hlad.
7.Po těchto útrapách se Slunce zatmí, hvězdy budou padat z nebe,
nebeská tělesa se budou pohybovat.
Tehdy se ukáže znamení Syna člověka
a uvidí Syna člověka přicházet v slávě a moci.
8.Den Páně přijde znenadání jako zloděj v noci.
Smysl prorockých výpovědí Písma nebude aktuální až v poslední den,
ale je aktuální stále.
Přesto se ty výpovědi musí většinou chápat jako obrazná
a symbolická vyjádření určitých pravd a mít na zřeteli,
že jejich smysl se s plnou jasností projeví až na konci světa.
Z katechismus a Dominik Pecka
Slavnost Krista Krále, A, P. Marek Vácha
Pro mnohé křesťany je překvapující, že smyslem života
není především a na prvním místě dostat se do nebe,
ani starost o bližního a dobré skutky.
Smyslem života je především Bůh sám, zdroj lásky.
Vztah k Bohu je něco jiného než dostat se do nebe.
Pokud bychom řekli, že v životě jde jen o to dostat do nebe,
pak Boha vlastně nepotřebujeme.
Bůh by byl jen ten, kdo určuje pravidla jako na šachovnici.
Budeš-li se chovat takto, půjdeš do nebe,
ale budeš-li se chovat takhle, půjdeš do pekla.
Kněží ve zpovědnicích často slyší:
„Pane faráři, mohu tohle ještě udělat nebo už je to hřích?“
Takový postoj je postojem hráče, ale nikoli křesťana.
Víra není kalkul, jak co nejpříjemněji žít,
abych se však přitom ještě nedostal do pekla.
Je podstatný rozdíl mezi tím,
jestli je všechna moje pozornost soustředěna na mne,
abych se někam dostal nebo nedostal nebo je soustředěna
na Boha pro něho samotného a na člověka pro něho samotného.
To, že děláme věci kvůli Kristu je chvályhodné,
ale řekněte nemocnému, že ho milujete jen kvůli Kristu
- asi z toho příliš nadšený nebude.
Krásné je právě to, že ten, kdo slouží,
vidí v druhém Krista a nemluví o tom.
Víra je odevzdání se Bohu, který se mi dává.
V manželství se dva lidé neberou,
ale odevzdávají se jeden druhému a přijímají se.
Můžeme se dopouštět dvojí chyby:
buď se o druhého staráme, ale nezajímáme se o něho
nebo naopak se zajímáme o něho, ale nepečujeme o něho.