33.neděle mezidobí, A, 2026

33.neděle v mezidobí, A

Přísloví:„Řádnou ženu, kdo ji najde.

srdce jejího muže na ni spoléhá“.

Matouš:„Málo jsi spravoval věrně,

pojď se radovat se svým Pánem“.

Hřivnu, kterou muži i ženy dostávají, je manželství.

Kolik mužů a žen však tuto hřivnu zakopává.

Manželství je vztah dvou lidí, muže a ženy,

kteří směřují jako poutníci k jednomu cíli:

k Božímu království, k Otcově náruči.

Je to společenství dvou, kteří spolu jdou stejným směrem, ke stejnému cíli.

Na to zapomínáme:

děláme z manželství instituci na vychovávání dětí

nebo je máme za akciovou společnost na množení peněz.

Nebo snad jen za družstvo na stavbu domu nebo na sdružení pro zábavu.

Ti dva, kteří mají být jeden,

spolu dokáží pracovat, vychovávat děti, stavět dům, jezdit na výlety,

starat se o vnoučata a pravnoučata.

To všechno je krásné, ale jsou to malé cíle pro člověka v manželství.

A přesto téměř většina manželů dává těmto cílům přednost

před cílem jedinečným a hlavním.

Nestarají se o jedinečnou hodnotu vlastního manželství,

starají se o podružné cíle, které měli dávno opustit.

Pletou se dětem do života a sami si nemají spolu co říci.

Každá rodina vychová děti a postaví je do života.

Tím končí starost rodičů o děti, pak se starost obrací.

Děti se mají starat o rodiče.

A muž a žena se opět mohou vrátit k sobě.

Zabezpečili bydlení sobě, vychovali děti

a už teď mají jen sami sebe a své manželství, svou cestu k cíli.

Rozmnožovat hřivnu, kterou je manželství,

mohou manželé především v době, kdy jsou sami dva:

na začátku manželství, než přijdou děti

a pak v té většinou nejdelší části manželství,

kdy jsou děti zaopatřené, mají svůj život a svou rodinu.

Manželé, kteří se zabývají starostmi o dospělé děti, utíkají na falešné cesty.

Za průvodce životem dostal muž svou ženu a žena svého muže.

To je největší bolest starších manželů,

kteří dobře vychovali své děti, postavili dům a všechno zabezpečili:

najednou, když pominou práce a starosti, nemají si, co říci.

Už se jim jakoby nedostává sil:

pro vnoučata a pro děti má babička slovo a pohlazení, pro manžela už ne.

Dětem a vnoučatům dovede koupit všechno možné,

manželce už ani kytičku neutrhne.

Hledá lásku a zájem u dětí a vnoučat, už ne u svého partnera v manželství.

A tak se jeden druhému více a více odcizují.

Pak žárlí na děti a stávají se pro mladou generaci nesnesitelní.

Stále si na něco stěžují a naříkají.

Nevidí poklad, který mají vedle sebe, hledají ho kdesi venku

a zraňují tak ty, kteří mají být nejbližší

a kteří jsou si dáni, aby se doprovázeli životem.

Když pak člověk zůstane sám, vdova, vdovec,

už je vycvičen na cestě k Cíli.

Jeho základním zájmem je nebe, Otcova náruč,

kde jej očekává ten z manželství, který byl k Otci povolán dříve.

Řádnou ženu, řádného muže, kdo je najde?

Srdce jejího muže na ni spoléhá :

Protože je její muž, proto je tak známý, tak uznávaný.

U bran ji chválí její díla :

Největším dílem ženy je její manžel.

Dejte jí z výtěžku jejích rukou :

Dobrý manžel je její největší odměnou.

33.neděle mezidobí, A, Kodet

Ježíš je tím člověkem, který se chystal na cestu k Otci.

Vždyť jsou tato podobenství 25. kapitoly Matoušova evangelia, těsně před jeho ukřižováním.

Svěřil jim svůj majetek. Co to asi bylo za majetek,

který Pán svěřil svým učedníkům, kterým konkrétně toto podobenství říká?

Především svou lásku až do krajnosti; svého Ducha;

vše, co pro nás vykonal; vše, co nám řekl; až po oběť na kříži,

která je jeho definitivním slovem a definitivním konáním pro nás.

Hřivny, o kterých je zde řeč,

nemohou být samozřejmě přirozenými schopnostmi,

i když se to tak někdy vykládá,

protože je každý dostal podle svých schopností.

Hřivna je láska, kterou Otec miluje nás, a na kterou my odpovídáme,

a která se má zdvojnásobit naší odpovědí lásky.

Nikdo nemůže vyzískat víc, než dostal. Může to pouze zdvojnásobit;

protože láska je z Boha

a na pět hřiven můžeme nejvíce vyzískat dalších pět hřiven,

když na tu lásku celým srdcem odpovíme.

Proč ale každý dostal jinak? Copak Bůh někoho miluje méně a někoho více? To asi těžko, když Bůh sám je svou podstatou láska.

Ale každý z nás jinak lásku Boží zakouší.

Z jednoduchého důvodu, protože lásku Boží zakoušíme skrze lásku lidskou, skrze lásku našich rodičů, nejbližších, partnerů, přátel,

se k nám dostává láska Boží.

Naším úkolem není se spolu poměřovat a soutěžit,

ale odpovědět na lásku, investovat do vztahu;

i když ne každý z nás v tom zakoušení lidské lásky,

a tím také zakoušení lásky Boží, měl stejnou startovací čáru.

Jsou skutečně lidé, kteří nezakusili dostatek lásky.

Ale i kdyby jí zakusili málo, jsou pozváni na ni odpovědět.

Uzavřít se do sebe a žít jen pro sebe, žárlivě se dívat na ty,

kteří zakusili více lásky, znamená ztratit sebe, i lásku, i tu poslední hřivnu.

Služebníku dobrý a věrný, málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Dobrým a věrným se stávám rozmnožováním lásky Otce v tomto světě. Ale je zajímavé, že Pán nazývá málo to, že zakoušíme jeho lásku

a na ní odpovídáme v tomto světě, co bude teprve to, co nám Bůh svěří?

To je to o čem píše apoštol Pavel:

Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují. Ale už to je velká věc, že teď a tady smím lásku Otcovu zakoušet

a rozmnožovat ji v tomto světě skrze odpověď na lásku Jeho.

Přesto proti tomu, co pro nás nachystal, je to pořád málo.

Pane, vím, že jsi tvrdý člověk. Odpoví ten třetí.

Sklízíš, kde jsi nesel, sbíráš, kde jsi nerozsypal.

To není pravda.

Ten člověk má zvrácenou představu o Bohu.

Boha pozná jenom ten, kdo vstoupí do vztahu lásky s ním.

Jinak ho nepozná a je pokoušen připisovat mu vlastnosti všech těch,

které má kolem sebe.

Služebníku špatný a líný.

Opakem dobroty a věrnosti, je špatnost a lenost.

To znamená, že špatný je líný, že lenost je neinvestovat do lásky, neodpovědět na lásku; jenom ji sobecky brát a nedávat.

Pak je tam zajímavá zmínka o směnárnících.

Co to znamená?

Pán Ježíš vede učedníky k tomu, aby si přiznali, že ještě dostatečně neodpověděli na lásku, a přitom aby hřivnu úplně nezakopali.

Co znamená aspoň jít ke směnárníkům?

Tím je povzbuzen ten, který se zjevně cítí znevýhodněn, který ví,

že té lásky zakusil nejméně. Má kolem sebe lidi, kteří byli milováni více, více uvěřili v lásku Boží a více na ní odpověděli.

A právě to jsou ti, ke kterým má jít, s kterými se má spojit.

A tu maličkou svoji hřivnu přidat k těm velikým hřivnám těch lidí,

kteří pod vedením Ducha žijí z lásky, vyzařují lásku.

Ne každý z nás je povolán konat navenek veliké věci,

ale můžeme se přidat k těm, v jejichž životě vidíme,

že koná Bůh, že působí Duch svatý.

Přidat se k těm, kteří milují.

A nechat se strhnout k lásce.

To jsou ty úroky,

které by z té malinké hřivny nakonec přinesly bohatý užitek.

Jedno je důležité.

Všechna tři podobenství 25. kapitoly: o pannách, o hřivnách i o soudu,

Pán říká svým učedníkům,

aby si přiznali svou pošetilost, lenost a sobectví,

protože jenom tak jsou schopni nakonec zakusit skutečnou lásku,

na ní odpovědět, a tak změnit život.

33.neděle mezidobí, A

Co jsou platné hřivny, co je platná síla,

když jsme zasaženi acedií-leností, poledním démonem,

který napadá člověka především v době krize středního věku.

Síla mládí je pryč a zůstává jen stereotyp,

do kterého jsme se v mládí zaběhli.

Jsme neustále ospalí, do ničeho se nám nechce,

snadno saháme po náhražkách pravých hodnot.

Jak se tato acedie, lenost, polední démon projevuje:

1. Přehnaný strach z překážek, na které lze narazit.

2. Odpor ke všemu, co stojí námahu.

3. Nedbalost při zachovávání přikázání, pořádku a pravidel.

4. Nestálost v dobru, nedodržování předsevzetí.

5. Neschopnost odpírat pokušením.

6. Odpor k těm, kteří jsou horliví a kteří se stávají předmětem nenávisti

pro svou pečlivost a zachovávání pravidel.

7. Ztráta vzácného času.

8. Naprostá svoboda dávaná smyslům:

zvědavosti, rozkoši bavit se a všeho užívat.

9. Nedbalost v hlavních povinnostech vlastního stavu,

zapomínání na poslední cíl,

nedbalost náboženských důvodů k jednání.

Je snad nějaký únik před tíží takového života?

Neprosím o zázrak, Pane, nýbrž o sílu pro všední den.

Nauč mne umění malých kroků.

Učiň mne důvtipným a vynalézavým,

učiň mne jistým, abych si uměl správně rozdělit čas.

Daruj mi jemný postřeh, abych pochopil, co je prvořadé a co druhořadé.

Prosím o sílu pro kázeň a míru, abych životem nejen proklouzával,

ale abych si běh dne rozumně rozdělil,

abych si všímal záblesků světla a výšin

a abych si alespoň tu a tam našel čas pro kultovní prožitek.

Dej mi poznat, že blouznění,

ať o minulosti nebo o budoucnosti, nepomáhá.

Pomoz mi, abych to nejbližší činil co nejlépe

a nynější chvíli poznal jako nejdůležitější.

Ochraň mne před naivní vírou, že v životě musí jít všechno hladce.

Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky, neúspěchy a zvraty

jsou samozřejmým doplňkem života, kterými rosteme a zrajeme.

Připomeň mi, že srdce často stávkuje proti rozumu.

Pošli mi v pravou chvíli někoho, kdo má odvahu říci mi pravdu v lásce.

Dej mi denní chléb pro tělo a duši,

projev Tvé lásky, přátelskou ozvěnu

a alespoň občas prožitek, že mne někdo potřebuje.

Víš, jak velice potřebujeme přátelství.

Dej, abych této nejkrásnější, nejobtížnější, nejriskantnější

a nejjemnější věci života dorostl.

Propůjč mi nutné vnuknutí,

abych ve správném okamžiku odevzdal balíček dobra,

se slovy nebo bez nich, na správném místě.

Ochraňuj mne před strachem, že bych mohl zmeškat život.

Nedávej mi, co si přeji, ale co potřebuji.

Nauč mne umění malých kroků.

Exupery

33.neděle mezidobí, A

Jde o to, abys volil správně a věc správnou.

Omyl v této věci nebývá nikdy sám,

nýbrž táhne za sebou nekonečně mnoho jiných.

Proto dej dobrý pozor na zdroj a zřídlo všech omylů,

ježto později je sotva budeš moci ucpat.

Volba je nesnadná věc.

Mnoho je třeba uvažovat, více předvídat, nejvíce se obávat,

a to zvláště u těch věcí, kde učiněná volba zbaví svobody

a kde obtíž z ní plynoucí nemůže být jinak odstraněna leč smrtí.

Špatný rozhodčí při volbě bývá nezřízený sklon.

Vezmeme-li si jej na poradu a svou sebelásku k tomu,

vede slepý slepého a oba padnou do jámy, z níž se tak hned nedostanou.

Žádná věc nestojí pevněji než její základ;

důvody o něž se tvá volba opírá ať jsou pevné a věčné.

Vůle Boží je důvod, o který jediný je možné opřít volbu a budovat stavbu.

Služebník, který dostal jedinou hřivnu a šel ji zakopat do země,

měl pánovy peníze svěřit bankéřům,

aby si pán mohl při návratu vyzvednout i úroky.

Stolem bankéřů je Boží Písmo.

Na něm leží chléb slova, který je pokrmem duší,

a u něho sedí všichni křesťané, aby se duchovně nasytili.

Kdo svěří svou víru této bance,

může si být jist, že bude rozmnožena.

Jako se rozmnožují peníze, když se používají,

tak se děje s vírou v Krista.

Pokud ji uzavřeme ve svém srdci,

nezůstane nám ani v původní míře,

ale bude se zmenšovat, až zmizí.

Jestliže z ní pomocí Písma žijeme

a snažíme se vzděláváním, četbou, rozjímáním

a hlavně dobrými skutky o její prohlubování,

pak nejen že se rozmnoží,

ale nikdy, po celý náš život nepřestane růst.

33.neděle mezidobí, A

1.čtení:

Ideál ženy, načrtnutý v těchto starozákonních verších,

je jinak vykreslen, než bývá v časopisech a filmech naší doby.

I když pochází ze zcela jiného společenského prostředí,

přece má trvající význam.

Teprve po srovnání s ponižujícími představami,

které měl starý Orient o ženě,

pozná se mimořádnost chvalozpěvu na význam a iniciativu ženy.

Žena je velebena pro svou zdatnost a samostatnost,

ale také pro svou věrnost, zbožnost a starost o chudé.

Všechny tyto vlastnosti dělají i dnes i v budoucnosti

ženu hodnou lásky a chvály.

Ne slabá, nýbrž silná žena,

která však pro svou mateřskost nemá nic co dělat

s emancipovanými sufražetkami

je zárukou vnitřního i vnějšího štěstí.

Nic nevyznačuje stav dnešního světa hlouběji a tragičtěji

než úplná nepřítomnost mateřského smýšlení.

Tedy nepřítomnost nosných, udržujících a tím plody nesoucích sil.

Pouhý podnět sám nikdy nestačí.

Proto to děsivá neblahost mnoha snah sama o sobě dobrých a užitečných.

Ptá-li se někdo, z jaké poslední hlubiny

bere velebná žena sílu k tak rozsáhlé činnosti,

zní odpověď na to: ze své víry v Boha.

Tato žena jistě není přezbožná, nemluví mnoho o svém vztahu k Bohu.

A přece je její život a její tvůrčí síla nevysvětlitelná bez její víry.

Kéž má Církev i náš lid takové ženy,

které by svou vírou a svou mateřskostí

připravovaly cesty šťastné a pokojné budoucnosti.

Těžko zapustí v srdci mladého člověka kořeny náboženství a sociální cítění,

nevidí-li víru a ochotu pomáhat v životě své matky.

Nejsou vůbec nadnesená slova, když říkáme:

národ stojí nebo padá se svými ženami.

2.čtení:

Pomocí nejrůznějších prostředků moderní techniky,

které máme k disposici, se dnes sestavují prognózy pro budoucnost.

Je mnoho a mnoho snah o vytvoření lepšího světa bez válek a bez bídy.

Ale orientační data futurologů skoro a úplně přehlížejí a zamlčují

jednu jistotou událost: opětný příchod Kristův.

Mohli bychom si myslet,

že má apoštol Pavel na mysli tendence a hesla naší doby, když píše:

„Až budou lidé říkat: je pokoj, bezpečí,

tu znenadání přitrhne na ně záhuba…

uniknout jí nebudou moci“.

Opětný příchod Páně pateří sice k obsahu vyznání víry,

ale sotva můžeme říci, že má tato pravda víry

významné místo v křesťanském životě a myšlení naší doby.

Náboženské skupiny, které se dnes pokoušejí šířit

s velkou nápadností a vášnivou angažovaností své adventistické poselství,

jsou pro křesťany stálým napomenutím,

aby pravda víry a o opětném Kristově příchodu

nezůstávala jen katechismovou vírou,

ale aby nabyla svého existenciálního významu v životě.

Není dobré, když se křesťané někdy s úsměvem

dívají na extrémní adventismus těchto náboženských skupin,

ale sami přitom nedávají této zjevené pravdě o Kristově paruzii

náležité místo ve své vlastní víře a v životě.

Opětný příchod Páně není vysněným přáním zklamaných lidí,

kteří přišli v tomto světě příliš zkrátka.

Je to pravda, kterou lidstvu sdělil sám Kristus.

Kristus však drží své slovo.

I když neznáme den a hodinu konce,

přece se neúprosně každým pohybem vteřinové ručičky

blíží splnění Kristova slova.

„Nesmíme se tedy oddávat spánku jako ostatní,

ale naopak: zůstaňme bdělí a střízliví.

Eschatologické zaměření života

není útěk před starostí a odpovědností za svět.

Naopak provokuje k intensivnímu a rozsáhlému angažování se,

které nic neodsunuje na druhý den, protože pak už by mohlo být pozdě.

Může být, že nastane poslední den zítra,

pak rádi odložíme z ruky práci pro lepší budoucnost,

ale dřív ne!

Křesťanská futurologie je eschatologie.

A ta zas není ničím jiným než rozvinutou christologií.

Protože však Pán znovu přijde,

nevyznačuje se základní postoj křesťana

resignací ani strachem ani pesimismem,

ale důvěrou a radostí.

Evangelium:

Podobenství mluví nejprve

o mnohosti a rozdílnosti hřiven svěřených od Boha.

Každý dostává podle svých schopností.

Bůh dává různě, ale také vyžaduje různě.

Nežádá příliš mnoho

a nevyžaduje od žádného ze tří služebníků něco, co by bylo navíc.

Každý bude spíš měřen podle velikosti věrnosti a svědomitosti,

které mu byly možné v jemu dané situaci.

Třetí služebník si myslí, že se může ospravedlnit tím,

když vyčte Pánovi jeho tvrdé srdce a nespravedlnost.

„Sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal“.

Jakoby málem Pán byl kapitalistou,

který se sám má dobře a své pracovníky nechává dřít.

Ježíš Kristus postavil lidem svou vykupitelskou lásku

hmatatelně a přímko drasticky před oči,

je tedy takovéto podezírání dobrodružné a vylhané.

Od smrti na kříži

nemá strach před Bohem a nedůvěra v Něho žádné oprávnění.

Ve výmluvě třetího služebníka se vyjadřuje postoj a smýšlení otroka:

„…jsi tvrdý pán …bál jsem se“.

Kdo takto mluví, skutečně Boha nezná.

Kdo však ví o nabídce Božího přátelství

a o odpouštějící lásce skrze Ježíše Krista

a žije v ochraně odpouštějícího Boha, nemůže takto mluvit.

Čím více se blíží podobenství ke konci, tím více se jeví obrysy soudu.

Prosvítá „postava nebeského Soudce“:

„Neužitečného služebníka hoďte do temnot venku;

tam bude pláč a skřípění zubů!“.

Z tohoto závěrečného slova už je jasné,

že chce být chápáno jako rozsudek zavržení od Božského Soudce světa.

V dlouhém prodlévání hrozí nebezpečí,

že se lidé ukolébávají ve falešné jistotě

a že odsunují splnění proroctví o příchodu a soudu Páně na další generace.

Vyznání víry při nedělním slavení Eucharistie

nechce být proto jen „odmodleno“,

ale chce být eschatologickým impulsem,

když říkáme: „…přijde ve slávě soudit živé i mrtvé…“

33.neděle mezidobí, A

Člověk je Bohem obdarován

rozmanitými dobry, dary a schopnostmi nebo-li hřivnami.

Svatý Jan od Kříže rozdělil dobra do 6 skupin:

- dobra časná, přirozená, smyslová, mravní, nadpřirozená a duchovní.

Časná dobra jsou bohatství, postavení, práce, úřady,

domov, rodiče, děti, manželství, rodina, příbuzní.

Přirozená dobra jsou dobrý rozum, rozvážnost, duchaplnost, krása, půvab,

tělesná konstituce, zručnost, krásný hlas a ostatní tělesné dary.

Smyslová dobra jsou zrak, hmat, sluch, čich, chuť, představivost a fantazie.

Mravní dobra jsou ctnosti: moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost,

pracovitost a vytrvalost.

Nadpřirozená dobra jsou víra, dar uzdravování, konání zázraků, výklad slov

a dar jazyků, rozlišování duchů a dar poznání srdcí.

Duchovní dobra jsou všechno to, co pomáhá ke spojení naší duše s Bohem:

modlitba, svátosti, církev atd.

Duchovní dobra jsou spolu s mravními nejdůležitější.

Dalo by se uvádět nespočet příkladů ze života o vztahu těchto šesti druhů dober. Někdy některá dobra jsou spíše na škodu než k užitku jiných dober.

Například někdo je bohatý, co se týká časných dober,

ale je chudý na dobra mravní a duchovní.

Někdy nedostatek některých dober nebo dokonce jejich absence

pomáhá rozvinout dobra jiná. Například slepý zpěvák.

Zamysleme se, jak jsme na tom v těchto šesti oblastech dober.

Co nám z těchto dober chybí?

Jak na to reagujeme?

Čeho máme možná víc než ostatní?

Jak toho užíváme nebo zneužíváme?

Každý dar je zároveň úkol a kříž. A naopak.

Jak to myslel Ježíš, když říká: „Kdo má, tomu bude dáno.

A kdo nemá, tomu bude vzato i to, co myslí, že má?“

Ten, kdo má zdravé děti, krásný domov, dobře placenou práci,

ale zanedbává modlitbu, kostel, svátosti, výchovu dětí,

tomu bude vzato i to, co myslí, že má.

Naopak ten, kdo je bohatý na ctnosti, je pracovitý, vytrvalý a zbožný,

tomu bude Bohem ještě přidáno,

i kdyby jako Job přišel na určitý čas úplně o všechno.

Dobře využitá Boží milost je to, na co čeká Bůh,

aby nám dal další milost

a my se mohli vděčně radovat z Božích dobrodiní

i tam, kde bezbožníci nic nechápou.

Za věrnost v maličkosti dává Bůh velké Boží milosti.

Tyto velké Boží milosti jsou skryté právě v těch věrnostech v maličkosti.

U každého Ježíšova podobenství je nebezpečí,

že z něho budeme chtít vyčíst víc než to, co Ježíš zamýšlel říci.

Bůh na rozdíl od správce dnešního evangelia

nikdy nepřichází sklízet, kde nesel.

Bůh neporoučí nemožné,

avšak jeho přikázání nás vybízejí,

abychom dělali to, co můžeme a prosili o to, co sami nemůžeme.

MODLITBA ZA VÍTĚZSTVÍ KATOLICKÉ VÍRY

Všemohoucí a věčný Bože, Otče, Synu a Duchu Svatý,

klaníme se před Tvou Velebností,

z hloubky duše Ti děkujeme za neocenitelný dar katolické víry,

kterou si nám zjevil skrze Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka.

Toto božské světlo jsme přijali ve svatém křtu

a slíbili jsme Ti, že si tuto víru zachováme neporušenou až do smrti.

Rozmnož v nás dar katolické víry.

Ať se tato víra tvou milostí posilní a stane se neotřesitelnou.

Denně v nás rozmnožuj pochopení krásy a hloubky katolické víry,

abychom žili v hluboké radosti z tvé božské pravdy

a byli připraveni raději všechno obětovat než tuto víru ohrozit nebo zradit.

Uděl nám milost, abychom byli ochotní

tisíckrát podstoupit smrt třeba jen za jediný článek Kréda.

Přijmi se zalíbením náš skutek pokorného zadostučinění za všechny hříchy spáchané laiky i kleriky, hlavně členy vysokého kléru,

kteří se v rozporu se slavnostním slibem, který dali při svěcení,

že budou učiteli a obránci neporušenosti katolické víry,

stali zastánci herezí, otrávili tím svěřené stádo

a vážně urazili Božský Majestát Ježíše Krista, Vtělené Pravdy.

Dej nám milost vidět všechny události našeho života a nesmírné zkoušky, kterými prochází naše svatá Matka Církev nadpřirozeným světlem víry,

a věřit, že způsobíš,

aby z obrovské duchovní pouště dneška povstal její duchovní rozkvět, který ozdobí zahradu Církve novými skutky víry a začne její novou éru.

Pevně věříme, že katolická víra je jedinou pravou vírou a náboženstvím,

ke kterému jsi pozval každého člověka, aby ho svobodně přijal.

Na přímluvu Panny Marie, přemožitelky všech bludů,

na přímluvu všech mučedníků a vyznavačů víry

kéž v Církvi opět zvítězí svatá, katolická a apoštolská víra,

aby se žádná duše neztratila,

ale aby přišla k poznání Ježíše Krista, jediného Spasitele lidstva,

a spravedlivou vírou a spravedlivým životem

dosáhla věčnou blaženost u Tebe,

Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu svatý,

Tobě ať se vzdává všechna čest a sláva na věky věků. Amen.

Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.

Tato střelná modlitba je v tradici mnišství a křesťanství nejčastější ze všech.

Praxe střelné modlitby spočívá v tom,

že se člověk naučí říkat modlitbu nahlas a bez přestání.

Zpočátku rychle, aby mysli nebyl dopřán čas vytvořit formu myšlence,

jež by ji rozptylovala.

Je třeba soustředit se jen na slova:

„Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“

Když je modlitba vyslovována ústy dlouho,

mysl si na ni zvykne a vyslovuje ji potichu.

Budeme z ní mít takovou radost, jako bychom měli v ústech med.

Chceme se ji pak modlit neustále, a když ustaneme,

přináší nám to mnoho bolestí.

Po určité době, když si člověk modlitbu osvojí, nasytí se jí a dobře ji zná,

mysl ji začne spouštět do srdce.

Mysl zásobuje duši a její starostí je všechno, co vidí a slyší,

nechat sestoupit do srdce,

které je duchovním i tělesným centrem člověka a trůnem mysli.

Když modlící se kontroluje svou mysl, brání jí cokoli si představovat,

soustřeďuje pozornost jen na slova modlitby a lehce dýchá,

nechává ji tak sestupovat do srdce.

Musí vyvinout určité přinucení a akt vůle.

Drží mysl v uzavřeném prostoru nebo odloučení

a v ustáleném rytmu říká modlitbu:

„Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“

Na začátku říká tuto modlitbu při nádechu a výdechu několikrát.

Poté, když mysl přivyká přebývat v srdci,

říká tuto modlitbu při jednom výdechu a nádechu.

„Pane Ježíši Kriste“ při nádechu a „smiluj se nade mnou“ při výdechu.

A to až do chvíle, kdy jej navštíví milost a začne působit v duši.

Pak už je z rozjímavé modlitby kontemplace.

Modlitbu lze říkat všude. Když se sedíme, ležíme, při chůzi i ve stoje.

„Neustále se modlete. Za všech okolností buďte vděční.“ Říká apoštol.

Je třeba bojovat. Když si unavený, sedni si;

pak vstaň nebo si klekni, aby tě nepřemohl spánek.

Miluj mnoho, abys mnoho dostal.

Klepej na bránu Božího milosrdenství, Kristus ti zcela jistě otevře.

Budeš-li modlitbu říkat nahlas a bez ustání,

po dvou nebo třech měsících můžeš dosáhnout návyku.

Milost nad tebou rozprostře svůj stín a osvěží tě.

A když mysl přijme modlitbu, upokojíš se a nebudeš ji už vyslovovat jazykem.

Zpočátku, dokud sis nepřivykl, musel ses nutit a soustřeďovat se na slova.

Poté během dalších let života ji tvá mysl bude vyslovovat bez obtíží.

33.neděle mezidobí, A, Kodet, Tajemství Božího království, O hřivnách

Kdo má, tomu bude dáno. Zdá se nám to lidsky nespravedlivé.

K tomu ještě slyšíme: Seberte mu tu hřivnu. Kdyby mu ji aspoň nechali.

Je to jako s člověkem, který se chystal na cesty.

Zavolal si své služebníky a svěřil jim svůj majetek.

Evangelista Lukáš v tom podobném podobenství o hřivnách,

které není úplně identické jako u evangelisty Matouše,

říká, že to byl urozený člověk, který odešel do daleké země,

aby převzal královskou důstojnost, a pak se vrátil.

Ze souvislostí víme, že Ježíš mluví o sobě.

Ježíš má těsně před svými Velikonocemi

a chce učedníkům ještě předat to, co vidí jako důležité.

Zdůraznit to, co považuje za podstatné, aby na to nezapomněli.

Ta zmínka o tom, že odešel do daleké země je také důležitá.

Ježíš odešel od Otce.

A tím, jak se námi hříšníky spojil, tak se Otci vzdaloval.

Tím nejzazším místem, kterým se vzdaloval od Otce, byl jeho kříž.

Vstoupil do nejhlubší opuštěnosti, pocitu opuštěnosti a prázdnoty.

Tak jak to prožívají ti,

kteří se nechají odvést Božím nepřítelem a zamořit zlem.

A do toho ježíš vstoupil. Svým nanebevstoupením odešel zase k Otci.

A ta doba mezi tím jeho odchodem a příchodem, to je časem,

ve kterém se všichni mají vrátit k Otci.

My jako jeho učedníci v tom máme sehrát velmi důležitou roli,

protože On nám dal svůj majetek a chce, abychom s tím zacházeli tak,

aby druzí nalezli Boha, aby uvěřili, jaký je Bůh, aby i oni byli zachráněni.

Tím královstvím je Ježíš. Pro Něj jsme to my.

Tu královskou důstojnost v plnosti přijme, až budeme všichni jeho.

Proto přišel, aby nám vrátil identitu Božích dětí, královských synů a dcer.

Svým služebníkům svěřil svůj majetek.

Je-li to Pán Ježíš, co asi jim za ten majetek odkázal?

Umíral nahý na kříži. Suknici mu sebrali vojáci.

Pannu Marii svěřil Janovi. Neměl vlastní hrob.

Peníze utratil Jidáš.

Neměl nic. Co jim teda svěřil?

Co je to za podivný majetek, který odkázal Pán Ježíš svým učedníkům.

Evangelista Jan říká, že jim dal lásku až do krajnosti.

Těsně před tím, než skonal, předal jim svého Ducha.

Doslova je v evangeliu: Když skonal, naklonil hlavu a předal Ducha.

Těm, kteří v té chvíli zastupovali církev: Panně Marii a evangelistu Janovi.

Dává lásku k Otci Otce k nám jako největší poklad.

Pak po Velikonocích přijmou Ducha svatého v plnosti.

To je ten Dar všech darů, protože nás spojuje s Ním.

Způsobuje, že Ježíš přítomný a živý v našem životě,

Že je uprostřed nás, způsobuje, že máme volný přístup k Otci,

že zakoušíme jeho lásku.

Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu.

Každému podle jeho schopností a odcestoval.

Někdy se říká, že ty hřivny jsou ty schopnosti, které Pán Bůh dal lidem.

Ono je to asi nepřesné, protože když dal každému podle jeho schopností,

tak ty hřivny asi nebudou schopnosti.

Co je tedy tou hřivnou?

Je to právě ta láska, kterou Otec miluje,

a která se má zdvojnásobit odpovědí na tu lásku.

My lásku neprodukujeme, nejsme jí schopni.

My jsme schopni přirozené lásky,

ale ne té lásky, která jde až za hranice příjemnosti.

Sami ze sebe nejsme schopni lásky, která odpouští.

Sami ze sebe nejsme schopni lásky k nepřátelům.

Ježíš nám tu lásku dává a my jsme schopni tou láskou milovat.

Naší odpovědí lásky se Ježíšova láska zdvojnásobuje.

Proč každý dostal jinak?

Uráží to náš cit pro lidskou spravedlnost.

Proč jeden pět, druhý dvě a třetí jen jednu?

My jsme poznamenaní komunismem, rovnostářstvím minulé doby.

Aby všichni měli stejně, tak to u Boha není. Bůh není komunista.

Bůh vyvoluje k určitému poslání.

Vyvolil svůj národ ne proto, že byl větší a lepší. Naopak.

Vyvolil ho kvůli určitému poslání.

Každému dává jinak, protože s každým má svůj záměr.

A od každého z nás různě očekává. Bůh se nikdy neopakuje.

Tím, že máme různá poslání, tak jeden druhého potřebujeme.

Je-li tou hřivnou láska k nám, tím víc nám vadí, že ji má každý jinak.

Jak je to možné, že Bůh jednoho miluje víc a druhého méně?

Nebo to tak není? Bůh nemůže milovat někoho méně.

To není možné. Protože On sám je láska

a mírou jeho lásky je, že je bez míry pro každého z nás.

Problém je jinde. My můžeme méně jeho lásku zakoušet.

V určitém smyslu je možné říci, že některým bylo dáno lásky méně.

My tu lásku Boží zakoušíme, především skrze lásku lidskou.

Od lůna své matky jsme bezbranné děti.

Jsme závislí na jejím přijetí, na její lásce

a pak také na lásce svého tatínka, těch nejbližších.

A když oni nás milují, tak nás otevírají pro lásku Boží.

Každý z nás neměl stejnou startovací čáru.

Vyrůstali jsme v různých rodinách.

Někteří se narodili do rodiny, kde byli neočekávané,

nikdo se na ně netěšil, maminka přemýšlela o potratu.

Ten člověk má někdy po celý život, že je zde navíc.

Pořád hledá své místo na slunci. Neví, kam patří.

Mají pocit, že pořád překáží, že ti druzí na tom mnohem lépe.

To je ten extrémní případ. To je ten, co má jen jednu hřivnu.

A pak jsou ti mezi tím, kteří nějak lásku projevili

až po ty, kteří se na to dítě těšili, zamilovali si ho,

přijali jej takové, jaké je, vypiplávali ho

povzbuzovali do života a stáli za ním v životě.

Jaká je to zvláštní veliká milost, když jsme měli dar těch rodičů,

kteří nás měli v láskyplném manželství, těšili se na nás a milovali nás.

Neposuzovali nás a neporovnávali s druhými.

Prostě nás přijímali takové, jací jsme a povzbuzovali nás v životě.

To jsou ti, kterým bylo dáno nejvíc.

Ale od těch se bude také nejvíc požadovat.

Povolání všech je na lásku odpovědět.

Na málo, aspoň málo. Když někdo víc, tak víc.

Když někdo hodně, tak hodně.

V tom je tajemství rozmnožených hřiven.

Máme zdvojnásobit tu lásku, kterou jsme přijali,

a tak se stát podobnými Bohu Otci a jeho Synu, Ježíši Kristu.

Pán nás neopustil. Dal nám dar Ducha svatého.

My jako děti jsme závislí na zprostředkování té lásky přes druhé,

ale pak už jsme dospělí a láska je z Boha

a záleží to i na nás kolik se té lásce otevřeme,

a jak moc v té lásce Ducha svatého budeme druhé milovat.

nesmíme být zavření do sebe.

První a druhý se v podobenství o hřivnách dali do podnikání.

Když Pán Bůh mluví o podnikání,

myslí tím investování do lásky a do vztahů,

nejde ani ne tak o budování a zařizování, ale o vztahy lásky.

Kdo neinvestuje do lásky, ten ztratil život.

Svou investicí máme rozmnožovat lásku Boží v tomto světě.

Proto nám Pán svět svěřil. Proto nás tady nechal.

Ježíš ve svém těle šířil lásku všude kam přišel.

Kudy chodil, dobře činil. Teď má na to nás.

Abychom všude, kam přijdeme činili dobro a předávali jeho lásku.

Ten, který přijal jednu hřivnu,

šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého Pána.

Každý je povolán žít z lásky,

i když jí dostal málo, i když ji zakusil jen nepatrně.

Ale nejsme povoláni se srovnávat, kdo jí kolik zakusil, ale odpovědět na ni. Nesmíme propadnout sebelítosti a uzavřít se do svého bolestínství

a do svého strachu z lásky.

Kdo má strach z lásky a zamilovanosti,

tak míjí život a je vlastně za živa mrtvý.

Třeba ze strachu, že by něco pokazil,

bratra opařil svou nešikovností a zbrklostí.

Chybujeme všichni. Ale neinvestovat do lásky, znamená zemřít.

Nikdo není stvořen, aby byl jen sám se sebou.

Tím ztrácí druhé i sebe.

V dnešní době mnoho lidí tráví hodiny a hodiny svého času tím,

že komunikují, ale vlastně nekomunikují přes ty komunikační prostředky.

To není vztah, to je výměna myšlenek,

výměna obrázků a selfíček v každé chvíli v každé poloze.

To není kontakt s druhým člověkem.

To není nárok na to, abych se měnil a miloval. To je zabíjení času.

Svým způsobem si naše společnost s tím neví rady.

Co máme s tím dělat, když je to tak běžné a rozšířené.

Díváme s, jak se děti postižené tou technikou,

kterou naše generace vynalezla,

jak nejsou schopni lásky, jak se bojí vztahů.