Slavnost Všech svatých, 2026
Slavnost Všech svatých, 1.11., Belorgey
Bez vnitřního života není svatosti.
Vnitřní život nám umožňuje vyhnout se rutině.
Nepozorovali jste, že nemyslíte-li často a opravdu na Boha,
že jste jednali rychle, tak nějak všelijak?
Nepokračujete-li ve ctnosti, zdalipak to není proto,
že nevkládáte všechnu svou lásku do všech svých skutků?
Nesmíme nikdy zapomínat,
že neoslavují Boha a nás neposvěcují naše skutky,
nýbrž duch, se kterým je konáme.
Člověk má cenu ne tím, co říká nebo co udělá,
nýbrž tím, jaký je;
Bůh nepočítá naše skutky, nýbrž je váží, a musíme dodat:
„Má láska je mou vahou“ („Pondus meus – amor meus“, sv. Augustin, Confes.)
tj. vážím tolik, kolik miluji.
„Co od vás očekáváme“,
pravil jeden kazatel při exerciciích mnichům,
„nejsou ani vaše modlitby, ani vaše oběti, nýbrž vaše svatost“.
Tyto zásady tak jasné, a tak uchvacující
můžeme vždycky ještě dále prohlubovat.
Ukazují zřejmě, že hodnota našich skutků
je závislá na hledisku naší víry,
na čistotě našich úmyslů
a na stupni lásky,
zkrátka na našem vnitřním životě.
Pomáhají nám proniknout vírou do nadpřirozeného světa, v němž máme žít.
Tam odhalujeme nová hlediska na základní hodnotu vnitřního života,
(studovanou nikoli abstraktně, jak se jeví sám v sobě,
nýbrž v okruhu činnosti duší.)
Slavnost Všech svatých, 1.11., Belorgey
Ve věčném úmyslu Božím jsme byli stvořeni jedině proto,
abychom se stali svatými.
Buďme hluboce a upřímně přesvědčeni,
že „Bůh stvořil svět a v něm působí převraty jen proto,
aby vytvářel světce“.
Podle plánu Božího má tedy každý člověk směřovat k tomu,
aby se stal svatým.
A přece mnoho dobrých duší si říká:
Svatost! Vždyť ta se nedá uskutečnit,
to není pro mne, na tu já si nemohu činit nárok.
Je to proto, že si utvořily nesprávnou představu o svatosti.
Vidí ve svatých, jejichž životopisy čtou, nebo o nichž slyší,
jen kromobyčejné stránky:
Strašlivé umrtvování, veliké milosti Boží, vidění, extase, zázraky…
Chce-li Bůh svatost pro všechny, nežádá zajisté nic nemožného.
Co je tedy svatost?
V podstatě je to „spojení duše s Bohem v dokonalé lásce“,
podle slov svatého Jana:
Bůh je láska, a kdo setrvá v lásce, setrvává v Bohu a Bůh v něm.
Ale tato theologická definice je zase příliš theoretická a hodně abstraktní.
Hledejme tedy prakticky, ve skutečnosti, v čem záleží svatost.
Jak žijí svatí ve svém každodenním, všedním, životě? Co dělají?
Nic zvláštního na venek, nic více nežli ti, kteří jsou okolo nich,
ale – tu je tajemství svatosti – činí, nebo se snaží konat vše mimořádně dobře.
Plní ve všem vůli Boží z lásky.
Všecko plnit z lásky ke Kristu“ (Řehole svatého Benedikta hlava IV.).
Plní každé chvíle své stavovské povinnosti jako mnozí jiní,
ale tak dokonale, jak je jim to možné, i v nejmenších podrobnostech.
Svatá Terezie od Ježíška je nedávným příkladem
a také velmi výrazným, této svatosti.
Dovedla tak skvěle skrývat mimořádnou dokonalost všech svých činů,
že prošla životem takřka nepozorována většinou těch, které s ní žily.
Ve světě i v klášteře,
kolik to osob koná od rána do večera tytéž úkony vnější zbožnosti
(modlitby, mše svatá, svaté přijímání),
a přece jaké rozdíly v očích Božích.
Odkud to, ne-li z toho, že jsou v rozličných stupních svatosti?
Jedna duše jedná způsobem zcela vnějším,
zatím co u druhé je tato činnost prolnuta a oduševněna životem vnitřním,
který ji ovládá v největších hlubinách nitra.
A tento vnitřní život je právě duší života křesťanského – ten vytváří světce.
Slavnost Všech svatých, 1.1. (Gabriela Bossis)
Je třeba, abychom žili ve spojení s celou církvi.
Církev je jedna, ale ve třech stavech: v nebi, v očistci a na zemi.
Abychom se nestali egoisty žijícími jen sami pro sebe a ze sebe,
každý den je vhodné myslet:
aspoň na jednoho světce v církvi oslavené v nebi,
aspoň na jednu duši z církve trpící v očistci,
a aspoň na jednoho člověka bojujícího v církvi na zemi.
Všimněme si, co se dnes s církví bohužel stalo.
Z církve oslavené jsme udělali církev nepotřebnou, nepochopenou,
Z církve trpící jsme udělali církev zapomenutou, neskutečnou,
Z církve bojující jsme udělali církev pohodlnou, světáckou, wellnesovou.
Z církve učící jsme udělali církev synodální,
Z církve adorující, klanící se eucharistickému Ježíši církev kazatelskou,
Z církve mlčící před posvátnými tajemstvími církev užvaněnou,
Z církve poslušné Kristu církev žijící podle modernistického ducha světa,
Z církve bojující, smírné a obětující se pro spásu světa jsme udělali
církev humanistickou, uspokojující potřeby a rozmary znuděného člověka,
z církve misionářské jsme učinili církev ekumenickou,
z církve jdoucí ke všem národům hlásat evangelium,
jsme učinili církev na vycházce kochající se krásami světa,
z církve patřící Kristu jsme učinili církev patřící světu,
z církve usilující o svatost děláme církev bez Kristova kříže,
bez Panny Marie, bez modlitby, bez práce, bez sebezáporu a pokání.
Z církve uzdravující, osvobozující a vyhánějící zlé duchy
jsme učinili církev halloweenskou, potetovanou a pokejmonovskou.
Z církve plnící Boží přikázání jsme učinili církev diskutující.
Bůh dal všemu řád a člověku přikázání. Ďábel začal dialog a způsobil zmatek.
Člověk, který neplní Boží přikázání, dokud se neobrátí a nebude činit pokání,
dokud nebude mít proklečená kolena před svatostánkem, ať v církvi mlčí.
Z mlčení před Bohem se rodí obrácení a z obrácení svatost.
Církev je svatá, protože má svatého zakladatele Ježíše Krista,
svaté učení, svátosti jako prostředky posvěcení a mnoho světců.
Církev není bez hříšníků, ale ona sama je bez hříchu, neposkvrněná.
Když říkáme, že církev je svatá, nemluvíme tedy o věcech lepších než církev,
ale mluvíme o věcech lepších, než jsme my sami.
Křesťan nikdy dostatečně nemiluje Boha a bližního jako Kristus.
To je jediná věc, které bychom měli litovat.
Jediná věc v našem životě je smutná, že nejsme svatí.
V institutu sv. Jana Pavla II., který byl pro život, manželství a rodinu, jsme dovolili potraty, LGBT…
Slavnost Všech svatých, 1.1. (katechismus, Bloy, Vácha, sv. Terezie)
Církev je svatá, protože má svatého zakladatele Ježíše Krista,
svaté učení, svátosti jako prostředky posvěcení a mnoho světců.
Církev není bez hříšníků, ale ona sama je bez hříchu, neposkvrněná.
Když říkáme, že církev je svatá,
nemluvíme tedy o věcech lepších než církev,
ale mluvíme o věcech lepších, než jsme my sami.
Křesťan nikdy dostatečně nemiluje Boha a bližního jako Kristus.
To je jediná věc, které bychom měli litovat.
Jediná věc v našem životě je smutná, že nejsme svatí.
Většina z nás se do života zapojuje jen malou částí své bytosti.
Svatí nasazují plně svou duši.
Bezpočet lidí žije a umírá, aniž by jednou jedinkrát použili své duše.
Možná, že peklo spočívá v tom,
že příliš pozdě poznáme, že máme naprosto nepoužitou duši,
pečlivě poskládanou, ale ztrouchnivělou.
Každý svatý září jiným způsobem.
Až budu jednou stát já sám před Bohem,
otázka nebude znít, proč jsem nebyl svatým Petrem nebo svatým Pavlem.
Otázka bude, proč jsem nebyl sám sebou,
proč jsem svou svatost nebudoval svým unikátním způsobem.
Jsem pozván k cestě, po které nikdo nikdy přede mnou neprošel
a o které se vlastně dopředu neví, kam vede.
Svatí jsou cennou inspirací, ale nejsou vzorem ke kopírování.
sv. Terezie z Liseux říká:
„Pochopila jsem, že má-li církev tělo, nechybí ji ten nejpotřebnější úd.
Pochopila jsem, že církev má srdce, které hoří láskou.
Jenom láska udržuje údy církve v činnosti.
Kdyby láska vyhasla,
přestali by apoštolové hlásat evangelium,
mučedníci by se zdráhali prolít krev.
Láska v sobě obsahuje všechna povolání,
objímá všechny doby a místa.“
Slavnost Všech svatých, 1.1. (Caussade)
Svatost se nemá hledat ve velikosti nebo způsobu přikázaných skutků.
Pobádá-li nás k jednání sebeláska, pak zůstáváme ubozí uprostřed přemíry,
která postrádá Boží ustanovení.
Svatost závisí na lásce, kterou má člověk k Božímu zalíbení.
V soukromém životě Ježíše, Marie a Josefa se nachází více lásky než velikosti,
více formy než látky, a tyto nejsvětější osoby se nám nelíčí,
jako by stále mysleli na svatost věcí, nýbrž na svatost, která je ve věcech.
Jak šťastné by byly duše, kdyby věděly o zásluze,
která je v tom, co jim ukládá přítomný okamžik dne
v každodenních povinnostech a pracích jejich stavu.
Jak šťastné by byly duše, kdyby dokázaly pochopit,
že svatost vyvěrá z věcí, které považují za bezvýznamné,
dokonce je pociťují za rušivé.
Kéž by mohli nahlédnout,
jak jim kříže vytesané touto prozřetelností,
které jim jejich stav neustále přináší,
otevírají mnohem jistější a kratší cestu,
než by to nabízely mimořádné situace a neobyčejná díla,
a že pravým kamenem mudrců je podřídit se Božím ustanovením,
která mění všechna jejich zaměstnání v božské zlato.
Jakou útěchu a odvahu by čerpali duše z myšlenky,
že přátelství s Bohem včetně nebeské zásluhy se uskutečňuje tím,
že nedělají více než musí beztak dělat,
že netrpí více než musí beztak trpět,
že to, co promarní a nemají za nic,
stačilo by k tomu, aby vybudovali velikou svatost.
Drahé duše, dělejte, co děláte, snášejte, co trpíte.
Abyste to všechno konaly svatě,
musíte změnit jen svůj postoj, totiž svou vůli.
V tom spočívá svatost: chtít, co nás potkává z Božího ustanovení.
Milujme Boží vůli
a touto prostou láskou bude v nás všechno zbožštěno. Caussade, Milost přítomného okamžiku
Slavnost Všech svatých, 1.1. (Opatrný, Chesterton)
Člověk, který se vydá Bohu, se může stát světcem,
který bude mít sošky všude, ale také světcem,
o kterém nikdo kromě Boha dál nebude vědět,
což bude patrně většina z nás.
Člověk, který se vydá Bohu, má nesmírnou šanci,
že přes evangelium oživí druhé lidi.
Člověk, který se vydá Bohu, má přinejmenším šanci,
že bude Bohem oživen sám osobně. To není málo.
Také máme jistotu, že potud, kam se člověk vydá Bohu,
potud není vysílačem a strůjcem zla. To také není málo.
Někdy nás napadne touha udělat svět svatým.
To je dobrá touha, ale je třeba začít správnými prostředky.
Těmi jsou Ježíšova blahoslavenství
a evangelní rady (čistota, chudoba a poslušnost).
Nepřivedou nás na Olymp světa, ale k jádru života.
Evangelní rady nám nenabízejí falešné jistoty.
Možností, jak udělat z evangelia karikaturu,
je víc, než člověka napadne.
Jestliže člověk je karikaturou,
bude pravděpodobně slavnější před světem,
než když bude Božím obrazem.
Světci jsou tím nejčistším Božím obrazem.
Ježíšova blahoslavenství se stala pro světce
povinnou moudrostí a dobrovolným bláznovstvím.
Světec je lékem, protože je protilékem.
Právě proto je světec často mučedníkem.
Světec je mylně pokládán za jed, protože je protijedem.
Obyčejně shledáme, že světec navrací světu zdraví tím,
že přehání to, co svět zanedbává,
což rozhodně nebývá v každém věku totéž.
Každá generace však hledá instinktivně svého světce.
On není tím, co lidé chtějí, ale spíše tím, co potřebují.
Jestliže svět příliš zesvětští, může být pokárán církví,
jestliže však příliš zesvětští církev,
nemůže být stejně vhodně zapomenuta pro světskost samým světem.
Proto je dějinným paradoxem,
že každá generace bývá obrácena světcem,
který se od ní nejvíce odlišuje.
Slavnost Všech svatých, 1.1. (Piťha, Bernanos)
Svatí nejsou ze dřeva, ani ze sádry ani z bronzu,
jsou to lidé s tělem, z masa a kostí, z ducha a mysli.
Určitě jsou i teď mezi námi a my si jich nevážíme a posmíváme se jim,
protože jsou sice ve všem jako my, ale v jednom se velmi liší,
žijí podle osmera blahoslavenství, které jsme právě v evangeliu slyšeli.
To se dnes nenosí, a dokonce to překáží.
Slavnost všech svatých je slavností vítězů nad svodem pomíjivého světa.
Je to den těch, kteří užívali dobra stvoření tak, že se jím nedali spoutat.
Milovali je, s úctou přijímali Boží dary,
ale nevytvořili si pouta ani past, které by je připravily o svobodu.
Jsou to všichni, kteří nezaměnili své já za hromadu majetku a požitků,
měli málo oproti druhým, ale dost, aby žili opravdu a plně.
Znali hodnotu věcí.
Měli nejednu svízel a potíž, ale nedostali se do nekonečného tance lží.
Slavnost Všech svatých je den tichých vítězů.
Piťha, Dušičková zamyšlení, str.10 a 11
Církev je rodinný dům.
V takových domech je vždy nepořádek, stoly jsou pokaňkané
a ve spíži se zcela samovolně vyprazdňují sklenice se zavařeninou.
Křesťané nejsou nadlidé. Svatí jimi nejsou také.
Spíše jsou nejlidštějšími z lidí.
Svatí nejsou hrdinové převyšující lidstvo.
Svatí naopak berou druhé na sebe.
Svatý se snaží přiblížit se co nejvíce k lidství Ježíše Krista
- svého jediného vzoru.
Kristus se stal člověkem v tak dokonalé prostotě,
že vyvedl z míry hrdinu a posílil ty ostatní.
Kristus totiž nezemřel pouze za hrdiny, ale také za zbabělce.
Když na to zapomínají jeho přátelé,
jeho nepřátelé na to nezapomenou nikdy.
Bernanos, Svatí, naši přátelé
Slavnost Všech svatých, 1.1., Benson, Přátelství s Kristem, str. 81-84
Kdekoli je Ježíš Kristus uctíván jako Bůh,
tam jako květiny ze země raší po tisících jeho přátelé.
Výsledek úcty ke svatým je úcta k jejich božskému Příteli.
Tisíce lidí se naučili znát a milovat Ježíše z jeho spojení s jeho přáteli;
z jejich oběti pro něj;
ze způsobu, jakým byl jeho obraz reprodukován v jejich životech.
Neboť jak je možné navázat přátelství s přáteli Krista,
aniž bychom také my toužili po jeho božském přátelství,
které je inspirovalo?
Kristus je ve svatých, jako je plamen v lampě.
Jejich životy nejsou jen napodobenina nebo jeho odraz,
ale skutečné jeho projevení.
Svatí jsou světlo světa, protože v nich hoří největší Světlo světa.
V nádheře katolické víry vidíme tryskat všemi směry nové způsoby,
jimiž se můžeme učit milovat svého Pána.
On je přítomen ve všech, i když v každém jiným způsobem,
stejně jako sluneční světlo je přítomno
v poledním žáru, v jemném světle rozbřesku, v hladině vody,
v barevné záři soumraku, ve stříbrném svitu měsíce, v barvách květu.
Jakmile jednou poznáme, že Kristus je Všechno,
a ne jeden mezi tisíci; jakmile poznáme,
že neexistuje sláva nebo milost, které nejsou jeho;
že neexistuje dokonalost, která nemá vztah k jeho absolutnosti;
že není barva, která není prvkem jeho bělosti;
že není zvuk, který není obsahem ve škále jeho hudby -
- jakmile toto pochopíme, to znamená
- jakmile dojdeme k tomu, co máme na mysli,
když ho nazýváme Bohem;
jakmile unikneme z moderního ducha racionalizace,
která odsouvá jeho božství v naději, že spatří jeho lidství,
nalezneme ho skutečně ve všem.
Slavnost Všech svatých, P. Štěpán Smolen, Pominuté chvály
Jsou svatí, jejichž život je především extází,
jedním velkým vytržením a vzepětím směrem k Bohu,
a pak naopak jsou svatí, jejichž život je především kenozí,
jedním dlouhým stržením a sestupem směrem k zemi.
Ti první jsou taženi ke Kristu vzhůru nad plytkostí tohoto světa.
Ti druzí jsou Kristem taženi dolů,
právě do plytkostí tohoto světa, kam je Kristus sám předešel.
Jedni jsou znamením toho, že Pánovi učedníci nepatří světu,
druzí jsou znamením toho, že jsou k světu posláni.
Jde o dvojjedinou pravdu, ale její první část víc láká.
Vypráví o tajemných, a úžasných výšinách tam někde,
kdežto ta druhá o nejedné stoce právě tady.
Krvácející dlaně fascinují, mozolnaté méně.
Vzestupy ke Kristu přitahují víc než sestupy.
Svůdnost však v sobě skrývá riziko.
Extáze je totiž projevem moci, byť i té Boží,
zatímco kenoze je následováním svobodného Božího zbezmocnění.
A jazyku moci rozumí v jisté míře i ďábel.
Dokáže pochopit pohyb ze země vzhůru,
zatímco dobrovolný pohyb z nebe dolů je pro něj cizím jazykem.
Narození v bídě Betléma je mu nesrozumitelné.
Umírání v ubohosti kříže stejně tak.
Neumí rozluštit důvod cesty dvou svatých bratrů Cyrila a Metoděje
z výsluní Byzance do tmy slovanských lesů. Strana 16-17
Víme, že Ježíš uzdravil Petrovu tchýni.
Pokud měl Petr tchýni, měl i manželku.
O jeho ženě se nevypráví nic.
Zůstává výmluvně nezmíněna.
A pouze její prázdná náruč na břehu Galilejského jezera
svědčí o tom, co se platí za svatost. Strana 146
“Jsou svatí jako pomněnky a svatí jako duby.
Rostou častokrát skryti lidským očím kdesi v zahradách za zdí.” Strana 62
Církev potřebuje svatého Jana od Kříže i svatého Františka z Assisi.
Mystika sv. Jana od Kříže znamená výstup na horu Karmel,
kam se kráčí postupným NE všemu stvořenému, protože nic není jako Bůh.
Mystika sv. Františka z Assisi znamená výstup na horu La Verna,
kam se jde postupným ANO všemu stvořenému, protože skrze všechno se jde k Bohu.
Obě cesty vyústí na Golgotě. Strana 161
Svatí nemají potřebu uchvátit svět sebou samým.
A přece často dochází k zázraku.
Člověk kovaný v Boží dílně podle vzoru Ježíše Krista,
je tím víc sám sebou, čím víc se podobá Pánu.
Ve světě tomu bývá tak,
že hledání originality vede přes exentricitu k banalitě,
zatímco ochota následovat original lidství,
který se ukázal v Ježíši Kristu, dává povstat vždy novým tvářím svatosti.
Svět je hnán touhou ohromovat;
touhou sdělovat nikoliv to, co je pravdivé, ale to, co je neotřelé;
touhou vystavit nikoliv to, co je krásné, ale to, co způsobí šok;
touhou žít nikoliv po vzoru včerejších ctností, ale tak jako nikdo předtím.
Nad Botticelim a Beethovenem žasli prosťáček a odborník spolu,
nad dnešními některými ohyzdnými výtvory žasne odborník sám
a musí prosťáčka teprve instruovat, proč by i on měl žasnout,
byť by mnohem raději pokrčil rameny a pokračoval v cestě.
Umění už není korunou řemesla, ale jeho negací.
Poctivé řemeslo znamená pozorně přijímat z včerejšků
a přijaté předávám zítřkům.
Stavitel katedrál, skladatel chorálu a pisatel ikon
tvořili s úctou k formě, jako učedníci, nikoliv jako vystavovatelé sebe.
Tvůrčí genialita formou občas prosvitla, sama však nebyla cílem.
Co platí o umění, platí i o duchovním životě.
Bůh se nemění a lidská duše take ne.
Nelze přijít se spirituální revolucí,
lze jen v každé generaci znovu přijmout věčné zákonitosti.
Změní se možná důraz, instrumentace a tempo,
základní hudební téma však zůstane totéž.
Honba za originalitou probouzí marnivost, ochota k řemeslu vděčnost.
Ježíš má svůj pohled upřený na Otce a nedělá nic než to, co viděl u něj.
Svou slávu nehledá, ale zjevuje tu jeho.
Kopie není nápodoba. Kopie nestojí úsilí. Napodobování bolí.
Následování Krista znamená přijmout to,
co ke mně z Božího zjevení přes generace přišlo
a sdělit to svým životem znovu. Bude to totéž, ale jinak.
Plagiátor vydává za své, co je cizí, aby se oslavil.
Učedník naproti tomu připisuje všechno své Mistru, aby oslavil jeho.
Když je kněz při mši svaté nejméně originální, tehdy je nejvíce sám sebou.
Je to ve chvíli proměňování, když řekne:
“Toto je mé tělo. Toto je má krev.” Strana 169
Slavnost Všech svatých, 1.1., sv. Bernard z Clairvaux
Pospěšme za přáteli, kteří nás čekají
K čemu slouží naše chvála svatých,
komu patří náš povinný příspěvek ke slávě, pro koho je naše slavnost?
Proč se jim má dostávat pocty z této země,
když podle Synova slibu je oslavuje nebeský Otec?
K čemu jsou tedy naše chvály na ně?
Svatí nepotřebují naše pocty a z našeho kultu nic nemají.
Je jasné, že když uctíváme jejich památku,
děláme to ve vlastním zájmu, nikoli v jejich.
Když myslím na svaté, planou v nás velké tužby.
První touha, kterou v nás památka svatých nejvíce probouzí nebo podněcuje,
je ta, abychom se těšili z jejich tak sladké společnosti
a zasloužili si být spoluobčany, rodinnými příbuznými blažených duchů,
abychom se octli ve svoru patriarchů, v zástupech proroků,
v senátu apoštolů, v šiku četných mučedníků, ve společenství vyznavačů,
ve sboru panen, abychom byli přidruženi a šťastni ve společenství všech svatých.
Čeká nás prvotní komunita křesťanů a o tu my se nebudeme zajímat?
Svatí touží, aby nás měli u sebe, a my dáme najevo svou lhostejnost?
Očekávají nás spravedliví, a my se o ně nebudeme starat?
Zbavme se své politováníhodné apatie.
Vstaňme s Kristem a hledejme věci tam nahoře a ty zakoušejme.
Pociťujme touhu po těch, kteří po nás touží,
pospěšme za těmi, kteří nás očekávají.
Nejenže máme toužit po společenství svatých,
ale také po tom, abychom prožívali jejich štěstí.
Když tedy vroucně toužíme stát spolu s nimi,
podporujme ve svém srdci intenzivněji svou touhu sdílet jejich slávu.
Tato velká touha jistě není nevhodná,
protože hlad po takové slávě je všechno, jen ne nebezpečný.
Je zde druhá touha, kterou v nás probouzí připomínka svatých,
totiž aby Kristus, náš Život, se ukázal také nám tak jako jim
a abychom s Ním uskutečnili naše zjevení ve slávě.
Zatím se nám naše Hlava představuje nikoliv taková, jaká je v nebi,
ale ve formě, jakou chtěla přijmout pro nás zde na zemi.
Vidíme ji tedy korunovanou nikoliv slávou, nýbrž trny našich hříchů.
Ať se tedy hanbí každý úd, že se honosí elegancí pod hlavou korunovanou trním.
Ať pochopí, že jeho elegance mu neslouží k poctě, ale vystavuje ho posměchu.
Teprve nadejde okamžik Kristova příchodu, kdy už se nebude ohlašovat Jeho smrt. Uznejme tedy, že i my jsme mrtví a náš život je skryt s Ním v Bohu.
Tehdy se Kristus zjeví jako oslavená Hlava a s ní zazáří oslavené údy.
Tehdy přetvoří naše pokořené tělo a učiní ho slávou podobným Hlavě,
kterou je On sám.
Živme tedy svobodně touhu po slávě.
Máme na to plné právo.
Ale aby se naděje na blaženost tak nesrovnatelnou mohla stát skutečností,
je nutné přispění svatých. Naléhavě o ně usiluje.
Jen tak, s jejich přímluvou dospějeme tam,
kam si sami nikdy nemůžeme troufat.
Slavnost Všech svatých, 1.1.
Láska je zároveň sladká a trpká.
Dokud budeme na tomto světě,
nikdy nebude sladkost lásky dokonale sladká,
protože nikdy nebude dokonalá
a nikdy nebude utišena a uspokojena.
Přesto je neobyčejně blahodárná.
Trpkost lásky ještě zvyšuje líbeznost její sladkosti,
podobně jako sladkost lásky posiluje půvab její trpkosti.
Bůh, který z toulce své nekonečné krásy
jako by nepřetržitě vytahoval šípy,
zraňuje duše těch, kdo jej milují,
když jim jasně dává nahlédnout,
že jejich láska je nepatrná ve srovnání s jeho lásky hodností.
Kdo však mezi smrtelníky netouží po tom,
aby vroucněji miloval božskou dobrotu, ten ji nemiluje dost.
Střídmost v tomto božském konání nestačí.
Nikdo nesmí při něm polevovat,
i kdyby mu to jakkoli dostačovalo.
Kdo příliš nemiluje Boha,
ten sotva bude nenávidět hřích.
sv. František Saleský, Pojednání o lásce k Bohu, strana 289-
Slavnost Všech svatých je opakem Halloweenu, 1.1.
Pro dnešního člověka
je Halloween náhražka za Slavnost Všech svatých a Památku zemřelých.
Haloween je rouhání a výsměch svátku Všech Svatých a Památce zemřelých.
Jeho symboly jsou pro křesťana nepřijatelné,
protože vyznávají zlé duchy a oběti démonům.
Jsou prostředkem k démonizaci a otupování dětského vědomí
módou smrti, krutosti a disharmonie.
Děti napodobují ďábelský škleb, utrpení a smrt.
To vede k poruchám osobnosti dítěte.
Halloween je také velký marketingový byznys spojený s velkým ziskem firem a prodejen.
Výrobci hraček, kostýmů, filmů a potravin se horlivě podílejí na propagaci těchto ohavností.
Půjčovny kostýmů se předhánějí ve svých nabídkách.
Rodiče tak často netuší, že nabízejí malá děvčátka jako lahůdku pro pedofily.
Stále vice mladých lidí, a zvláště dětí, je zotročených duchovně.
Neúspěšně se potulují po psychiatrických klinikách a různých léčitelích, kteří slibují uzdravení.
Farmaceutický průmysl vydělává na antidepresivech,
která lékaři předpisují i dětem od útlého věku.
Jsou to však návykové látky s vedlejšími účinky.
Vyvrcholením satanova úsilí je každoroční slavnost Haloween.
Tento strašný satansko–okultní svátek
je odvozen z pohanského kultu na počest irského boha smrti Samhaina.
V době tohoto svátku se děti od nejútlejšího věku oblékají jako smrt, čarodějnice, netopýři,
černé kočky, skřítci, upíři, sovy i jako sám ďábel.
Ti, kteří k tomu radí a vedou, jsou dokonce učitelé a vychovatelé.
Ačkoliv by měli u dětí rozvíjet a podporovat dobro a krásu,
dovolují praktikování takové ohavnosti.
Takovým způsobem zasévají do nevinných duší zkázu.
Především některé ženy,
u kterých bychom předpokládali vrozený cit, něhu a mateřskou lásku,
potlačují v sobě své kladné city.
S nadšením a psychopatickým afektem se zapojují
do organizování okultních orgií ve školkách a školách.
Nutí k tomu i naše děti, které se nedovedou bránit a nevědí, co všechno se za tím skrývá.
Tento svátek se předkládá jako tradiční neškodná zábava.
Ve skutečnosti jde o napodobení prastarých kultů a rituálů,
při kterých se přinášely oběti přímo Satanovi.
Do světa okultismu mohou vaše děti vstoupit
„haloweenskou čokoládou“, svítícími dýněmi či vlastní maškarádou.
Orientace na lebky, krvavé upíry a podobný nevkus,
který se předkládá jako úžasná zábava,
potlačují v dětských duších nevinnost.
Postupem času tento ohavný svátek otupí dětskou mysl,
aby ho chápala jako samozřejmost.
Slavnost Všech svatých, 1.1.
Církev je svatá, protože má svatého zakladatele Ježíše Krista,
svaté učení, svátosti jako prostředky posvěcení a mnoho světců.
Církev není bez hříšníků, ale ona sama je bez hříchu, neposkvrněná.
Když říkáme, že církev je svatá,
nemluvíme tedy o věcech lepších než církev,
ale mluvíme o věcech lepších, než jsme my sami.
Křesťan nikdy dostatečně nemiluje Boha a bližního jako Kristus.
To je jediná věc, které bychom měli litovat.
Jediná věc v našem životě je smutná, že nejsme svatí.
Nesmíme se nechat ďáblem přesvědčit o tom,
že být svatým je jen pro některé významné omilostněné duše.
Každý svatý září jiným způsobem.
Až budu jednou stát já sám před Bohem,
otázka nebude znít, proč jsem nebyl svatým Petrem nebo svatým Pavlem. Otázka bude, proč jsem nebyl sám sebou,
proč jsem svou svatost nebudoval svým unikátním způsobem.
Jsem pozván k cestě, po které nikdo nikdy přede mnou neprošel
a o které se vlastně dopředu neví, kam vede.
Svatí jsou cennou inspirací, ale nejsou vzorem ke kopírování.
Každá generace hledá instinktivně svého světce.
On není tím, co lidé chtějí, ale spíše tím, co potřebují.
Jestliže svět příliš zesvětští, může být pokárán církví,
jestliže však příliš zesvětští církev, nemůže být stejně vhodně
zapomenuta pro světskost samým světem.
Proto je dějinným paradoxem,
že každá generace bývá obrácena světcem,
který se od ní nejvíce odlišuje.
Chesterton, Svatý Tomáš Akvinský
Slavnost Všech svatých, 1.1. (výpisky)
Církev je svatá, protože má svatého zakladatele Ježíše Krista,
svaté učení, svátosti jako prostředky posvěcení a mnoho světců.
Církev není bez hříšníků, ale ona sama je bez hříchu, neposkvrněná.
Když říkáme, že církev je svatá,
nemluvíme tedy o věcech lepších než církev,
ale mluvíme o věcech lepších, než jsme my sami.
Křesťan nikdy dostatečně nemiluje Boha a bližního jako Kristus.
To je jediná věc, které bychom měli litovat.
Jediná věc v našem životě je smutná, že nejsme svatí.
Svatí nejsou ze dřeva, ani ze sádry ani z bronzu,
jsou to lidé s tělem, z masa a kostí.
Svatí nejsou nadlidé. Spíše jsou nejlidštějšími z lidí.
Svatí nejsou hrdinové převyšující lidstvo.
Svatí naopak berou druhé na sebe.
Svatý se snaží přiblížit se co nejvíce k lidství Ježíše Krista,
svého jediného vzoru. Kristus se stal člověkem v tak dokonalé prostotě,
že vyvedl z míry hrdinu a posílil ty ostatní.
Kristus totiž nezemřel pouze za hrdiny, ale také za zbabělce.
Když na to zapomínají jeho přátelé, jeho nepřátelé na to nezapomenou nikdy.
Většina z nás se do života zapojuje jen malou částí své bytosti.
Svatí nasazují plně svou duši.
Bezpočet lidí žije a umírá, aniž by jednou jedinkrát použili své duše.
Možná, že peklo spočívá v tom, že příliš pozdě poznáme,
že máme naprosto nepoužitou duši, pečlivě poskládanou,
ale ztrouchnivělou.
Člověk, který se vydá Bohu, se může stát světcem,
který bude mít sošky všude, ale také světcem, o
kterém nikdo kromě Boha dál nebude vědět, což bude patrně většina z nás. Člověk, který se vydá Bohu, má nesmírnou šanci,
že přes evangelium oživí druhé lidi.
Člověk, který se vydá Bohu, má přinejmenším šanci,
že bude Bohem oživen sám osobně. To není málo.
Také máme jistotu, že potud, kam se člověk vydá Bohu,
potud není vysílačem a strůjcem zla. To také není málo.
Někdy nás napadne touha udělat svět svatým. To je dobrá touha, ale je třeba začít správnými prostředky. Těmi jsou Ježíšova blahoslavenství a evangelní rady (čistota, chudoba a poslušnost). Nepřivedou nás na Olymp světa, ale k jádru života.
Evangelní rady nám nenabízejí falešné jistoty. Možností, jak udělat z evangelia karikaturu je víc než člověka napadne. Jestliže člověk je karikaturou, bude pravděpodobně slavnější před světem než když bude Božím obrazem. Světci jsou tím nejčistším Božím obrazem. Ježíšova blahoslavenství se stala pro světce povinnou moudrostí a dobrovolným bláznovstvím. Svatí jsou určitě i teď mezi námi a my si jich nevážíme a posmíváme se jim, protože jsou sice ve všem jako my, ale v jednom se velmi liší - žijí podle osmera blahoslavenství. To se dnes nenosí a dokonce to překáží.
Světec navrací světu zdraví tím, že přehání to, co svět zanedbává, což rozhodně nebývá v každém věku totéž. Každá generace však hledá instinktivně svého světce. On není tím, co lidé chtějí, ale spíše tím, co potřebují. Každá generace bývá obrácena světcem, který se od ní nejvíce odlišuje.
Svatost nezávisí na velikosti skutků, ale na lásce, kterou má člověk k Božímu zalíbení. V soukromém životě Ježíše, Marie a Josefa se nachází více lásky než velikosti, více formy než látky, a tyto nejsvětější osoby se nám nelíčí, jakoby stále mysleli na svatost věcí, nýbrž na svatost, která je ve věcech.
Slavnost Všech svatých, 1.1.
(katechismus Tomáškův, nový katechismus, Journet, Halík)
Církev je svatá, protože má svatého zakladatele Ježíše Krista, svaté učení, svátosti jako prostředky posvěcení a mnoho světců. +Tomášek
Církev není bez hříšníků, ale ona sama je bez hříchu, neposkvrněná. Když někdo žádá o přijetí do katolické církve, proč to vlastně dělá? Určitě to nedělá kvůli hříchům katolíků, které bijí do očí. Je třeba takovému člověku říci: „Až se stanete členem církve, zjistíte, že zůstáváte křehký a slabý člověk. Ten, kdo žádá o křest, přišel, protože zahlédl světlo, uviděl církev. O církvi s ním hovoříme. Nemluvíme tedy o věcech lepších než církev, ale mluvíme o věcech lepších, než jsme my sami. Ačkoli jsou křesťané hříšníci, nelze je vylučovat, protože mají kdykoli možnost činit pokání. +Journet
Svatost je i jinde než v římskokatolické církvi. Svatost není třeba dokazovat. Stačí ji ukázat. Jan Hus miloval katolickou církev, své reformní snahy činil z lásky k ní. Byl vášnivě zamilován do vize krásné církve bez poskvrn a bez farizejství. Avšak přes všechnu čistotu svých úmyslů se Jan Hus chytil do pasti hereze (bludu) morálního idealismu a z něho plynoucího morálního rigorismu. Přehnané očekávání a příliš přísné nároky mají za následek frustrace, znechucení a rezignaci. Kdo chce jen to nejlepší, často si nedokáže dost vážit dobrého, kdo chce jen ideálního partnera, nedocení dost toho svého skutečného. Církev potřebuje být stále až do konce světa reformována. Ale povinnost reformy má i kritik, aby nepronášel neodůvodněné námitky a nedoložené úsudky. Světci, kteří mají největší právo, aby se pohoršovali nad nešvary v církvi, právě ti si na nic nenaříkali. Něco jiného je kritizovat církev, protože ji miluji, stojím při ní v jejich těžkostech a nesu tíhu a horko dne, a něco jiného je kritizovat církev, když stojím jen jako nezúčastněný divák a službu církve přijímám jen jako servis. P.Halík
sv.Terezie říká: „Pochopila jsem, že má-li církev tělo, nechybí ji ten nejpotřebnější úd. Pochopila jsem, že církev má srdce, které hoří láskou. Jenom láska udržuje údy církve v činnosti. Kdyby láska vyhasla, přestali by apoštolové hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít krev. Láska v sobě obsahuje všechna povolání, objímá všechny doby a místa.“
„Krev mučedníků je semenem nových křesťanů.“ Tertulián
Slavnost Všech svatých, 1.1., Bernanos
Na světě je v této chvíli,
někde vzadu v kostele nebo v obyčejném domě nějaký chudák,
který spíná ruce z hloubi své bídy,
aniž dobře ví, co říká nebo aniž cokoli říká,
děkuje Bohu za to, že ho učinil svobodným a schopným lásky.
Někde jinde dlí u svého mrtvého dítěte matka
a podává Bohu svou naříkající rezignaci.
Vševládný Stvořitel vesmíru k ní potichoučku zašeptá:
„Odpusť mi to. Jednou pochopíš, vzdáš mi dík.
Ale teď čekám na tvé odpuštění.“
Ti dva, ta utrmácená žena a ten chudák se v onom okamžiku,
kdy pokorně přijímají svůj osud a sami sebe,
nacházejí v srdci tajemství, v ústředí vesmírného stvoření
a v samém tajemném Božím úradku.
Zatímco se vystavovali, aniž o tom věděli,
veškerému nebezpečí ve svém lidském chování,
plně se realizovali v Kristově lásce. Byli zkrátka svatí.
Většina z nás se do života zapojuje jen malou částí své bytosti.
Svatí nasazují plně svou duši.
Bezpočet lidí žije a umírá, aniž by jednou jedinkrát použili své duše,
byť k tomu, aby uráželi Boha.
Možná, že peklo spočívá v tom, že příliš pozdě poznáme,
že máme naprosto nepoužitou duši, pečlivě poskládanou,
ale ztrouchnivělou.
Nic není lépe seřízeno, přesněji uspořádáno a hierarchicky odstupňováno
než vnější život církve. Avšak vnitřní život církve překypuje
zázračnou svobodou Ducha svatého, který vane, kam chce.
Církev viditelná na zemi a církev neviditelná v nebi nejsou dvě církve.
Církev viditelná je to, co můžeme vidět z církve neviditelné.
Poznáváme tím víc, co je na církvi lidské,
čím méně jsme hodni znát, co je na ní božské.
Jak jinak vysvětlit onen podivný jev,
že světci, kteří mají největší právo naříkat si na nešvary
a ohavnostmi církve viditelné,
jsou právě těmi, kteří si na nic nikdy nenaříkají?
Kdyby svět byl jen mistrovským dílem symetrie
precizního architekta nebo profesora logiky,
tedy Boha hodináře, který nechal svět sobě napospas,
skýtala by církev pohled dokonalého řádu,
svatost by byla první výsadou velení, každý stupeň v hierarchii
by odpovídal vyššímu stupni svatosti až po papeže.
Kdo z nás by chtěl takovou církev?
Kdo by se v ní cítil dobře?
Zůstali bychom stát na prahu téhle společnosti nadlidí
a v ruce žmolili čepici.
Církev je rodinný dům.
V takových domech je vždy nepořádek, stoly jsou pokaňkané
a ve spíži se zcela samovolně vyprazdňují sklenice se zavařeninou.
Křesťané nejsou nadlidé. Svatí jimi nejsou také.
Spíše jsou nejlidštějšími z lidí. Svatí nejsou hrdinové převyšující lidstvo. Svatí naopak berou druhé na sebe.
Svatý se snaží přiblížit se co nejvíce k lidství Ježíše Krista
- svého jediného vzoru.
Kristus se stal člověkem v tak dokonalé prostotě,
že vyvedl z míry hrdinu a posílil ty ostatní.
Kristus totiž nezemřel pouze za hrdiny, ale také za zbabělce.
Když na to zapomínají jeho přátelé, jeho nepřátelé na to nezapomenou nikdy.
Bernanos, Svatí, naši přátelé
Slavnost Všech svatých, P. Štěpán Smolen, Pominuté chvály
Jsou svatí, jejichž život je především extází,
jedním velkým vytržením a vzepětím směrem k Bohu,
a pak naopak jsou svatí, jejichž život je především kenozí,
jedním dlouhým stržením a sestupem směrem k zemi.
Ti první jsou taženi ke Kristu vzhůru nad plytkostí tohoto světa.
Ti druzí jsou Kristem taženi dolů,
právě do plytkostí tohoto světa, kam je Kristus sám předešel.
Jedni jsou znamením toho, že Pánovi učedníci nepatří světu,
druzí jsou znamením toho, že jsou k světu posláni.
Jde o dvojjedinou pravdu, ale její první část víc láká.
Vypráví o tajemných, a úžasných výšinách tam někde,
kdežto ta druhá o nejedné stoce právě tady.
Krvácející dlaně fascinují, mozolnaté méně.
Vzestupy ke Kristu přitahují víc než sestupy.
Svůdnost však v sobě skrývá riziko.
Extáze je totiž projevem moci, byť i té Boží,
zatímco kenoze je následováním svobodného Božího zbezmocnění.
A jazyku moci rozumí v jisté míře i ďábel.
Dokáže pochopit pohyb ze země vzhůru,
zatímco dobrovolný pohyb z nebe dolů je pro něj cizím jazykem.
Narození v bídě Betléma je mu nesrozumitelné.
Umírání v ubohosti kříže stejně tak.
Neumí rozluštit důvod cesty dvou svatých bratrů Cyrila a Metoděje
z výsluní Byzance do tmy slovanských lesů. Strana 16-17
Víme, že Ježíš uzdravil Petrovu tchýni.
Pokud měl Petr tchýni, měl i manželku.
O jeho ženě se nevypráví nic.
Zůstává výmluvně nezmíněna.
A pouze její prázdná náruč na břehu Galilejského jezera
svědčí o tom, co se platí za svatost. Strana 146
“Jsou svatí jako pomněnky a svatí jako duby.
Rostou častokrát skryti lidským očím kdesi v zahradách za zdí.” Strana 62
Církev potřebuje svatého Jana od Kříže i svatého Františka z Assisi.
Mystika sv. Jana od Kříže znamená výstup na horu Karmel,
kam se kráčí postupným NE všemu stvořenému, protože nic není jako Bůh.
Mystika sv. Františka z Assisi znamená výstup na horu La Verna,
kam se jde postupným ANO všemu stvořenému, protože skrze všechno se jde k Bohu.
Obě cesty vyústí na Golgotě. Strana 161
Svatí nemají potřebu uchvátit svět sebou samým.
A přece často dochází k zázraku.
Člověk kovaný v Boží dílně podle vzoru Ježíše Krista,
je tím víc sám sebou, čím víc se podobá Pánu.
Ve světě tomu bývá tak,
že hledání originality vede přes exentricitu k banalitě,
zatímco ochota následovat original lidství,
který se ukázal v Ježíši Kristu, dává povstat vždy novým tvářím svatosti.
Svět je hnán touhou ohromovat;
touhou sdělovat nikoliv to, co je pravdivé, ale to, co je neotřelé;
touhou vystavit nikoliv to, co je krásné, ale to, co způsobí šok;
touhou žít nikoliv po vzoru včerejších ctností, ale tak jako nikdo předtím.
Nad Botticelim a Beethovenem žasli prosťáček a odborník spolu,
nad dnešními některými ohyzdnými výtvory žasne odborník sám
a musí prosťáčka teprve instruovat, proč by i on měl žasnout,
byť by mnohem raději pokrčil rameny a pokračoval v cestě.
Umění už není korunou řemesla, ale jeho negací.
Poctivé řemeslo znamená pozorně přijímat z včerejšků
a přijaté předávám zítřkům.
Stavitel katedrál, skladatel chorálu a pisatel ikon
tvořili s úctou k formě, jako učedníci, nikoliv jako vystavovatelé sebe.
Tvůrčí genialita formou občas prosvitla, sama však nebyla cílem.
Co platí o umění, platí i o duchovním životě.
Bůh se nemění a lidská duše take ne.
Nelze přijít se spirituální revolucí,
lze jen v každé generaci znovu přijmout věčné zákonitosti.
Změní se možná důraz, instrumentace a tempo,
základní hudební téma však zůstane totéž.
Honba za originalitou probouzí marnivost, ochota k řemeslu vděčnost.
Ježíš má svůj pohled upřený na Otce a nedělá nic než to, co viděl u něj.
Svou slávu nehledá, ale zjevuje tu jeho.
Kopie není nápodoba. Kopie nestojí úsilí. Napodobování bolí.
Následování Krista znamená přijmout to,
co ke mně z Božího zjevení přes generace přišlo
a sdělit to svým životem znovu. Bude to totéž, ale jinak.
Plagiátor vydává za své, co je cizí, aby se oslavil.
Učedník naproti tomu připisuje všechno své Mistru, aby oslavil jeho.
Když je kněz při mši svaté nejméně originální, tehdy je nejvíce sám sebou.
Je to ve chvíli proměňování, když řekne:
“Toto je mé tělo. Toto je má krev.” Strana 169
Slavnost Všech svatých je opakem Halloweenu, 1.1.
V současné době jsme svědky mohutné exploze satanský kultů.
Satan nenápadně proniká všude a chytá do svých sítí co nejvíce nevinných lidí, zvláště dětí. Noviny, internet, televize a obchody jsou plné materiálů o spiritismu, mimopřirozených věcí, zaručených proroctví, UFO a jiných jevech inspirovaných démonem. Svatý Pavel říká: Všechno zkoumejte, a co je dobré, toho se držte. Chraňte se zla v jakékoliv podobě. Sám Bůh pokoje kéž vás dokonale posvětí, ať si uchováte duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista.
(1 Sol 5, 21n)
Stále vice mladých lidí, a zvláště dětí je zotročených duchovně. Neúspěšně se potulují po psychiatrických klinikách a různých léčitelích, kteří slibují uzdravení. Farmaceutický průmysl vydělává na antidepresivech, která lékaři předpisují i dětem od útlého věku. Jsou to však návykové látky s vedlejšími účinky. Vyvrcholením satanova úsilí je každoroční slavnost Haloween. Tento strašný satansko–okultní svátek je odvozen z pohanského kultu na počet irského boha smrti Samhaina.
V době tohoto svátku se děti od nejútlejšího věku oblékají jako smrt, čarodějnice, netopýři, černé kočky, skřítci, upíři, sovy i jako sám ďábel. Ti, kteří k tomu radí a vedou, jsou dokonce učitelé a vychovatelé. Ačkoliv by měli u dětí rozvíjet a podporovat dobro a krásu, dovolují praktikování takové ohavnosti. Takovým způsobem zasévají do nevinných duší zkázu, rozklad a zápach. Především některé ženy, u kterých bychom předpokládali vrozený cit, něhu a mateřskou lásku, potlačují v sobě své kladné city. S nadšením a psychopatickým afektem se zapojují do organizování okultních orgií ve školkách a školách.
Nutí k tomu i naše děti, které se nedovedou bránit a nevědí, co všechno se za tím skrývá. Když se někde proti tomu zvedne vlna protestů, pořádají se tyto orgie místo vyučování s „požehnání nejvyšších institucí“. Tím vším se otevírají dveře ďáblu. Tento svátek se předkládá jako tradiční neškodná zábava. Ve skutečnosti jde o napodobení prastarých kultů a rituálů, při kterých se přinášely oběti přímo Satanovi. Do světa okultismu mohou vaše děti vstoupit „haloweenskou čokoládou“, svítícími dýněmi či vlastní maškarádou. Orientace na lebky, krvavé upíry a podobný nevkus, který se předkládá jako úžasná zábava, potlačují v dětských duších nevinnost. Postupem času tento ohavný svátek otupí dětskou mysl, aby ho chápala jako samozřejmost.
Halloween je rouhání a výsměch svátku Všech Svatých.
Jeho symboly jsou pro křesťana nepřijatelné,
protože vyznávají zlé duchy a oběti démonům.
Jsou prostředkem k démonizaci a otupování dětského vědomí
módou smrti, krutosti a disharmonie.
Děti napodobují lidské oběti, ďábelský škleb, utrpení a smrt.
To vede k poruchám osobnosti dítěte.
Halloween je také velký marketingový byznys
spojený s velkým ziskem firem a prodejen.
Výrobci hraček, kostýmů, filmů a potravin se horlivě podílejí na propagaci těchto ohavností.
Půjčovny kostýmů se předhánějí ve svých nabídkách.
Rodiče tak často netuší, že nabízejí malá děvčátka jako lahůdku pro pedofily.
Nezaostávají za nimi ani výrobci hraček.
Na trh přicházejí ohavnosti i pro batolata.
Je to ezoterický okultní svátek antikrista a pekelných mocností.
V roce 2011 utratili lidé v USA na halloween 686 000 000 dolarů.
Rozmyslete si,
zda budete slavit se svými dětmi svátek Všech svatých
nebo je propůjčíte rouhavému halloweenu.
Slavnost Všech svatých, 1.11.
Ze zpravodaje konfraternity adorátorů
Facie ad faciem -listopad 2021-
Prvního listopadu slavíme slavnost Všech svatých duší,
které po smrti přešly s Kristem k Otci.
Společenství se svatými je milost, o kterou prosíme při každé mši svaté:
„V tomto společenství, pro jejich zásluhy a na jejich přímluvu…
uctíváme Pannu Marii, jejího snoubence svatého Josefa,
tvé svaté apoštoly a mučedníky, Petra a Pavla, Ondřeje…“
Naše účast na Nejsvětějším Těle a Krvi Kristově
nás mění tak, jako měnila je; uzdravuje nás, jako uzdravovala je;
očišťuje nás, jako očišťovala je; osvěžuje nás, jako osvěžila je.
Je velmi dojemné,
když se dle předpisu v mešním kánonu bijeme do prsou a modlíme se:
„I nám hříšníkům, kteří ti sloužíme s důvěrou ve tvé slitování
dej podíl a společenství se svými svatými apoštoly a mučedníky Janem, Štěpánem….přijmi nás do jejich společnosti, jako štědrý dárce milosti...“
Společenství se svatými v tomto životě znamená být chudý v duchu;
znamená to žít s prázdnýma rukama vztaženýma v důvěře, že ten,
kdo slibuje nebeské království, nám ho dá podle míry naší prázdnoty a naší touhy.
Společenství se svatými znamená plakat, jako plakali svatí,
s vědomím, že každá naše slza se v nebi počítá.
Společenství se svatými znamená něžně procházet tímto životem
a věřit, že více lze získat mírností než silou.
Děti tohoto světa se snaží manipulovat běh událostí.
Myslí si, že jsou chytré a mají vše pod kontrolou.
Svatí se naproti tomu zříkají každé touhy ovládat, dominovat, vnucovat svou vůli. Jejich jediná jistota spočívá v jejich bezmoci.
Nejsvětější Eucharistie je mocí těch, kdo nemají moc;
je silou jemných, triumfem mírných, dědictvím pokorných.
Společenství se svatými znamená v duši hladovět a žíznit po pravdě, dobru a kráse, hladovět a žíznit po čisté radosti ze správného vztahu s Bohem a s druhými.
Společenství se svatými znamená dívat se na druhé očima milosrdenství;
znamená to praktikovat postoje, slova a skutky milosrdenství
a nikdy o Božím milosrdenství nepochybovat.
Společenství se svatými znamená toužit po čistotě srdce,
díky níž člověk vidí Boha,
a věřit, že Bůh může a chce dát čisté srdce všem svým dětem.
Společenství se svatými znamená nastolení pokoje v sobě a kolem sebe,
i kdybychom za to měli draze platit; Boží sídlo je příbytkem pokoje.
V dnešní době velkého zmatku, temnoty a rozdělení v církvi,
a to i mezi jejími hlavními pastýři, nabývá prosba,
kterou začíná samotný mešní kánon, na naléhavosti a významu:
„Přinášíme ti je především za tvou pravou, svatou, obecnou=katolickou Církev. Po celém světě naplňuj pokojem, sjednocuj a veď.“
Nejsvětější Eucharistie je svátostí pokoje, pečetí pokoje a poutem pokoje.
V neposlední řadě znamená společenství se svatými odpovídat
na urážky mlčením, na pronásledování mírností a na zlé výroky slovy požehnání.
Všichni svatí jsou světci Nejsvětější Eucharistie.
Navštěvujte svaté,
zdržujte se v jejich společnosti,
navazujte s nimi přátelství
a postupně proniknete do jejich zkušenosti
s proměňující mocí Nejsvětější svátosti.
Vstupte do obdivuhodného tajemství Nejsvětější Eucharistie
a postupně poznáte jejich věrné přátelství.
Slavnost Všech svatých, 1.11., Dom Samuel Lauras
Svatí neschovávali hlavu do písku, když se blížilo nebezpečí.
Evangelium má za úkol rozjasňovat naše touhy.
Boží slovo působí v životě toho, kdo se jej snaží vtělit do svého života.
Může časté rozjímání Písma svatého posílit naši touhu po svatosti,
stát se malými světci?
Svatost skrytá ve slupce obyčejných lidí, kterými jsme,
svatost skrytá před zraky druhých, to není malá věc.
Svatí, kteří balancují na laně, vědí o možnosti pádu,
a proto se pevně drží ruky, která je vede a chrání, aby nespadli.
Svatí, kteří bojují tiše, bez chuti;
svatí, kteří vědí, jak moc jsou milováni,
to stačí.
Norský katolický biskup Eric Varden:
Přestaňme ředit víru, dost banalizace
Představte si církev, která se ze všech svých sil snaží dohonit svět.
Svět nabízí zábavu, musíme nabídnout zábavu také.
Svět chce neustále novinky, i my musíme být noví.
Když svět, chce show, emoce, bezprostřednost a spontánnost,
musíme totéž dostat i do našich kostelů.
A tak někdy vzniká zvláštní strach,
že když farnost nebude dostatečně moderní,
když nebude dostatečně cool,
když nebudou její akce dostatečně zábavné,
když nebude její komunikace připomínat sociální sítě,
když nebude hudba znít jako hudba okolního světa,
lidé odejdou.
Jenže co když právě tady děláme zásadní chybu,
co když svět od církve ve skutečnosti
nepotřebuje, aby se mu podobala,
co když zoufale potřebuje, aby byla jiná?
Liturgie není lidský projekt.
Liturgie je Božím dílem proměny člověka.
Liturgie není představení faráře, kulturní večer,
ani prostor, který musí každou neděli překvapit něčím novým.
A není to ani místo, kde musí celebrant dokazovat,
jak je vtipný, bezprostřední, sympatický nebo kreativní.
Je to liturgie církve, my do ní vstupujeme.
Ona se nemusí přizpůsobit nám.
My se máme nechat skrze ni proměnit.
Všimněme si, co s člověkem dělá liturgie,
která má přesně stanovená gesta, úklony, postoje těla,
pokleknutí, pohyby a modlitby.
Taková liturgie nutí kněze, aby se podřídil něčemu většímu, než je on sám.
Vysvěcený služebník se má připodobnit oběti mše svaté, nikoli ona jemu.
Kněz není majitel liturgie, není ani její režisér,
není hlavní hvězdou programu,
je služebníkem a rubriky ho neomezují proto,
aby z něj udělali bezduchého robota.
Mohou jej naopak chránit před pokušením postavit se do středu liturgie.
Liturgie mše svaté je posvátnou choreografií.
Každý pohyb něco znamená, každé gesto má směr.
Celebrant přichází k oltáři soustředěně,
důstojně a bez rozhlížení a bez potřeby neustále komunikovat publikem.
Opravdu potřebujeme při liturgii každé tiché místo okamžitě vyplnit.
Musí být každé ohlášky okořeněny vtipem,
musí kněz za každou cenu vyvolat reakci
musí se při každé příležitosti ukazovat, jak jsme veselá parta,
musíme se bát chvíle, kdy se lidé v kostele ztiší,
musíme se bát toho, když vezmeme do ruky staré kancionály a písně
či gregoriánský chorál.
Samozřejmě křesťanská radost je skutečná,
farnost má být společenstvím,
lidé se mají znát, mají si společně pomáhat.
Problém nezačíná u farní kavárny po mši.
Problém začíná tehdy, když začneme mít pocit,
že právě toto je to hlavní, čím musíme udržet lidi v církvi,
jako by nestačil Kristus, ani liturgie, ani svátosti.
Často kapitulujeme před sekulární modernitou.
Snažíme se vlastní dědictví učinit relevantním
podle měřítek sekulární modernity právě ve chvíli,
kdy od nás naše doba možná hledá něco úplně jiného. Je to paradox.
My se bojíme, že staré křesťanské dědictví už nikoho nezajímá.
A tak jej začneme upravovat, zjednodušovat, modernizovat,
odstraňovat všechno, co by mohlo působit
příliš katolicky, příliš starobyle a náročně.
Nakonec můžeme zjistit, že jsme odstranili právě to,
kvůli čemu k nám člověk přišel, protože svět už sekularitu má.
Má koncertní haly, festivaly, kavárny, kulturní centra, politické kampaně,
sociální sítě, popovou hudbu, influencery a zábavu od rána do noci.
Proč by měl přicházet do kostela pro nedokonalou kopii toho,
co dostane ve světě profesionálně?
Katolická církev má v posledních desetiletích pocit, že jí svět uniká.
A tak jsme se jej snažili dohonit, naučit se jeho jazyk,
používat jeho znamení, být na jeho platformách.
Takovým přístupem se sami můžeme odsoudit k bezvýznamnosti.
Protože než svět doženeme, tak už se posune dál.
Církev bude vždy pomalejší.
Dejme světu jiné řešení.
Ať církev mluví vlastním jazykem,
jazykem Písma svatého, liturgie a svátostí.
Právě tehdy podle něj dokáže říci něco překvapivě
svěžího, originálního a krásného.
Naší úlohou není udělat církev podobnou světu.
Naší úlohou je dát světu to, co mu svět dát nemůže.
A to platí i pro politiku.
Víra má veřejný život osvěcovat, obohacovat a prohlubovat,
ale nesmí se stát jeho rukojmím.
Proto musí být veliká opatrnost všude tam,
kde by se kostel, farnost nebo samotná víra
začaly stávat reklamním prostorem pro světskou ideologii.
Církev nemá být nástrojem ani pravice ani levice,
ani jakéhokoli politického marketingu. Má být církví Kristovou.
A právě z této identity musí posuzovat
politiku, společnost, kulturu i morálku. Ne naopak.
Naše farnosti mohou mít farní kavárny, grilování, skákací hrady a farní dny.
V těchto věcech není problém.
Problém nastane ve chvíli, kdy začneme předpokládat,
že právě těmito prostředky musí církev soutěžit se světem o pozornost člověka.
A ještě větší problém nastane,
když tuto mentalitu přeneseme přímo do liturgie,
když kostel začneme chápat jako pódium,
když se hudba přestane ptát, zda slouží liturgiím
a začne se ptát pouze, zda se bude líbit lidem.
Problém nastane tehdy,
když ticho považujeme za trapné,
když posvátnost zaměníme za neformálnost,
když kněz začne cítit povinnost každých několik minut obecenstvo pobavit,
pak si musíme položit jednu otázku:
Věříme ještě, že samo mysterium církve je samo dostatečně silné?
Dnešní člověk nehledá stále další změnu. Naopak.
Ve světě, kde se rozpadají staré jistoty,
lidé podle něj začínají znovu hledat pevné parametry, něco, co odolá povodni.
A právě proto je tak absurdní, když církev ve chvíli všeobecné nejistoty,
začne odstraňovat své vlastní pevné body.
Když svět ztrácí ticho, církev mu to ticho může nabídnout.
Když svět ztrácí krásu, církev mu tu krásu může nabídnout.
Stejně tak kontinuitu. Církev má dva tisíce let paměti.
Když svět všechno relativizuje, církev může ukázat pravdu.
Když svět člověka učí, že musí být neustále viděn,
liturgie jej učí pokleknout.
Když svět člověku říká, aby vytvořil sám sebe,
křesťanství mu říká, že jeho život je dar.
Když svět nabízí nekonečné množství novinek,
církev může nabídnout něco, co přetrvalo staletí.
A když svět člověku nedokáže odpovědět na otázku smrti,
církev mu může ukázat Krista.
Naším úkolem není vytvořit novou víru.
Církev má to, co přijala, předat dál, ale nezmenšené.
To platí nejen pro biskupy, to je úkol celé církve.
Nezakopat poklad, ale ani jej nerozředit tak, aby byl k nepoznání.
Možná, že se musíme jen oprostit od strachu,
že když bude liturgie skutečně posvátná, že jí lidé nebudou rozumět,
že když zazní gregoriánský chorál, že mladí utečou,
a strachu, že když kněz nebude bavičem, tak nebude oblíbený.
Možná je to přesně naopak.
Možná se církev stává irelevantní právě tehdy,
když se zoufale snaží být irelevantní.
Svět nepotřebuje druhou kopii sekulární společnosti.
Potřebuje církev, místo, kde všechno není na prodej;
místo, kde člověk nemusí být pořád baven,
svět potřebuje místo, kde může pokleknout, mlčet,
kde před sebou nemá celebrity, ale oltář.;
místo, kde se nemění pravidla podle posledního průzkumu veřejného mínění,
ale místo, které mu připomene, že jeho život nekončí hrobem.
Církev nemá běžet za světem a prosit jej:
Prosím všimni si nás, jsme skoro jako ty.
Církev má stát pevně, nikoli pyšně, uzavřeně a bez lásky, ale pevně a říci:
To, co hledáš, opravdu existuje.
Existuje, pravda, láska, odpuštění, milost, věčný život a Kristus.
Liturgie pak nemusí být show, která má tyto skutečnosti zatraktivnit;
má být místem, kde se s nimi člověk setká.
Nechme tedy být liturgii opravdu liturgií.
Nechme kostel být posvátným místem
a nechme církev mluvit jejím vlastním jazykem.
A přestaňme se bát, že když nebudeme podobní světu,
že svět o nás ztratí zájem.
Možná právě ve chvíli, kdy přestaneme svět napodobovat,
konečně uvidí, proč církev potřebuje,
protože jejím úkolem nikdy nebylo dohnat svět.
Úkolem církve je ukázat světu cestu k věčné spáse.