26. neděle mezidobí, A
Jaká síla se ho dotkla, že i když se mu nechtělo, přece jen šel a pracoval?
Jaká síla se dotkla svatých a mučedníků,
že byli ochotni všechno opustit a nechat se i zabít?
Kde brali jistotu, že to všechno má smysl a význam?
Dotkl se jich všemohoucí Bůh, zazářilo v nich Jeho světlo
a oni kvůli doteku tohoto světla byli ochotni všechno ztratit.
Oni kvůli doteku tohoto světla byli ochotni pracovat do únavy,
namáhat se, ničit si zdraví.
Dělali skutky, které ostatním připadaly nad lidské síly,
ale pro ně samotné byly snadné a bez námahy,
protože se jich dotklo Jeho světlo. Zachytili paprsek božské přítomnosti.
My žijeme v bahně svých smyslů a potěšení, jsme zaplaveni vším možným a jemný paprsek božské přítomnosti snadno přehlédneme.
Tělo, svět a ďábel křičí mnohem hlasitěji než Jeho světlo.
Ono světlo se nedá slyšet na ulici, nelomozí a nehlučí. Je přítomné a čeká.
Jako příroda pokračuje od menších věcí k větším,
tak také milost postupuje od nejmenšího k vznešenějšímu.
Jako se nestane nikdo znenadání největším,
tak také není hned nejschopnější k provádění velkých skutků.
Často se klameme. Uprostřed práce nás potká nezdar,
poněvadž se odvažujeme věcí nad své síly.
Dříve než se duch pustí do věcí velkých,
musí být ctnost vyzkoušena v malých.
Kdo se zdráhá cvičit se v nízkých úkonech,
marně se pachtí po větších věcech.
Třebaže se o ně pokouší krokem nebo skokem.
Marně se kojí nadějí na úspěch,
jejž milost Boží uchystala jen Pokorným.
Pokušení pachtit se po věcech velkých, ba největších,
pochází od ďábla, který je otcem pyšných.
Kdo pase po velkých věcech, snadno se zřítí k nejnižším.
Chce létat a odnaučí se i chodit.
Víme o všem možném, hledáme všechny možné cesty k Bohu.
A tu, kterou nám nabízí církev opomíjíme, protože je pomalá.
,První krok, kterému učí církev je střídmost, střídmost ve všem: v jídle, v pití, v informacích, v hledění, v prožívání, v touze okusit všechno, co se kde nabízí.
Chceš-li si všimnout Božího světla, Jeho přítomnosti,
nezapomeň, že ho uslyšíš až ve ztišení smyslů,
aby jemný, tichý hlas nebyl ničím přehlušován.
26.neděle mezidobí, A, Kodet
Podobenství o dvou synech říká Pán velekněžím a starším lidu.
Těm, kteří se těsně předtím ptali na jeho moc, ale nechtěli ho poslechnout. Kdo se nechce změnit, tak neslyší.
Vždycky slyšíme a rozumíme jen tomu, co chceme uvést do života.
K takovým lidem Pán rád mluví v podobenstvích, protože tam je šance,
že jim to později docvakne, že přijmou milost k tomu, aby se změnili.
Hlavním tématem tohoto podobenství je konání Otcovy vůle.
To je ústřední téma Ježíšova života.
Otcovu vůli může konat jen ten, kdo se obrátí,
kdo se zřekne své spravedlnosti a nechá se ospravedlnit,
kdo pochopí, že je mu potřeba odpustit, že musí změnit způsob náhledu
na svůj život, na smysl života, na vztahy, na všechno.
Dva synové. Stejně jako v Lukášově podobenství o tom marnotratném.
Ti dva synové jsou ve skutečnosti jedna osoba, jsem to já sám.
Problém je, že většina z nás, stejně jako většina z posluchačů a čtenářů tohoto úryvku evangelia, si myslí, že jsou nějakou třetí osobou,
které se to netýká. Jsou přesvědčeni, že říkají Bohu ano a dělají ano.
Otec zve syna k práci na vinici. Ale práce na vinici, to je milost,
kterou Bůh nabízí každý den a každou hodinu.
Bůh ji nabízí synovi, ne otrokovi,
protože se k nám chová jako otec, a ne jako pán a otrokář.
První řekl NE. A pak toho litoval.
Toto NE máme v sobě všichni od Adama.
Jenom si to někdy nechceme přiznat.
Naše neočištěná přirozenost se brání tomu, co chce Bůh.
A stále znovu se to v nás vzpírá.
Cílem podobenství je odkrýt v nás toto skryté NE. Přiznat si ho.
Skrze přiznání našeho odporu vůči Božím záměrům s námi, máme dospět k ANO. Bůh má vůči nám vždycky jen ANO. Touží po tom, abychom jako jeho milovaný Syn Ježíš, i my měli v sobě vždy jen ANO.
K tomu dojdeme jenom tehdy, když si přiznáme svoje NE.
Druhý syn nazývá svého otce PANE. A také jako pána ho vnímá a jako k pánu se chová. Proto se bojí říci NE. Ne, že by ho v sobě neměl, ale ví, co se sluší. Cítí povinnost se zavděčit, ale poslouchat stejně nechce.
A tak říká ano, a obelhává tím sebe i Boha.
Jednou z těch nejtěžších překážek našeho života s Bohem,
je právě tato náboženská faleš, ve které víme, co se Pánu Bohu líbí,
a tak se to snažíme říkat a dělat, aniž to máme v sobě.
Jenže k opravdovému a celkovému ano, nejen v ústech,
ale v srdci a celým svým konáním, docházíme právě skrze to ne.
Tak jako děti v pubertě, které když se postaví poprvé svým rodičům, vlastně se otevírají tomu, aby se jednou skutečně s nimi sešli.
Ve stejném pohledu, na stejné cestě. Spojeni skutečnou láskou.
A dokud nepřijmeme, že jsme stejní, jako celníci a nevěstky,
nemůžeme se obrátit.
Tito lidé, kteří si nehráli na zbožné,
nás budou stále předcházet do Božího království.
Všichni jsme na tom stejně.
Jsme vyzváni, abychom žili v pravdě před Bohem,
který k nám řekl jediné ANO, a nikdy ho nevzal zpátky,
abychom se zříkali všech těch skrytých neočištěných vzdorů vůči Bohu, přijali, že jsme lidmi, kteří vzdorují.
A prosili Boha, aby On v nás říkal to svoje ANO,
a učil nás se k tomu celou bytostí přidat.
26.neděle mezidobí, A
Celníci a nevěstky předcházejí ostatní do Božího království.
Není prostitutka jako prostitutka,
není celník jako celník,
není hříšník jako hříšník.
Všechny hříchy mají své polehčující nebo přitěžující okolnosti a příčiny,
o kterých lidé ví jen málo nebo nic.
Kdo ví, co předcházelo tomu,
kdy se poprvé člověk zaprodal a jaké vnitřní peklo následovalo?
Celník Matouš se stal apoštolem a evangelistou.
V bibli je několik významných prostitutek:
ve starém zákoně je to především Rachab,
v novém zákoně Marie Magdalská.
Nevěstka Rachab zachránila v Jerichu izraelské zvědy,
byla přiřazena k vyvolenému národu
a dokonce zařazena do rodokmenu Ježíše Krista.
Bývalá nevěstka Marie Magdalská stála pod Ježíšovým křížem
a jako první ze všech spatřila zmrtvýchvstalého Krista
a šla zvěstovat jeho vzkříšení apoštolům.
Proč má Bůh takovou zálibu v prostitutkách?
Prostitutkám otvírají srdce rozmanití lidé.
K prostitutce přicházejí někteří z lehkosti bytí, jiní z tíhy života.
Kdo je vlastně ubožejší-prostitutka nebo ten, kdo k ní přichází?
Prostitutka poznává ubohost svého života i života těch,
kterým dává své tělo bez duše.
Prostitutka ví, co to znamená, když se někým pohrdá,
když se s někým zachází jako s věcí,
a proto je také citlivější i na sebemenší projev opravdové lásky.
Prostitutka ví, co je to být v bludných kruzích,
ze kterých není lidské pomoci,
proto je vnímavější na pravdy evangelia.
Všechny ty svaté nevěstky v bibli a tradici církve
poznali víc než ostatní lidé sami sebe, druhé lidi a Boha.
Skrze živoření duše i těla se dostali k pravému životu
od Boha, s Bohem, pro Boha,
v živoření neustrnulé, a v životě rozkvetlé.
26.neděle mezidobí, A
1.čtení:
Ezechiel hovoří o kritice Boží spravedlnosti.
Ale ne Boží spravedlnost, ne Boží soud,
nýbrž každý člověk sám určuje svou spásu nebo své neštěstí.
Člověk je v celém tvorstvu jediný svobodný
a může dar spásy přijmout, ale i odmítnout,
ovšem spolu s důsledky,
které plynou z přijetí spásy nebo z odmítnutí spásy.
Tento Ezechielův text energicky hájí osobní rozhodování člověka.
Nikdo nemůže dosáhnout spásy tím,
že se bude odvolávat na spravedlnost svých předků.
Nikdo nebude zavržen, protože jeho předkové konali bezpráví.
Mnozí chytráci rozvíjeli zpuchřelý kolektivismus,
protože se stal pohodlnou ochranou, jak se za ním skrýt před Hospodinem.
Ezechiel vytahuje jednotlivce z této anonymity na světlo
a ničí každou skrytou jistotu, každou falešnou spravedlnost.
Kolektivismus se neprojevuje jen vůči Bohu,
ale třeba i vůči vládě, od které očekáváme, aby se o nás postarala
a sami o sebe se postarat nechceme nebo nejsme schopni.
Každý sám za sebe. Vůči Bohu i vůči lidem.
Jsme naučeni žít v králíkárnách, kde nám všechno přiteče až domů.
Vybíráme si v supermarketech, vyhazujeme peníze za to, co neživí.
Nadáváme na drahotu, ale kupujeme stále. Povalujeme se před televizí.
Mlátíme o sebe klíči, a pak se divíme, že nikde nic není,
že my sami nevíme kudy kam, že budoucnost je nejistá,
že vláda vládne špatně.
Všechno kolem sebe sledujeme
a na zabezpečení se prací vlastních rukou zapomínáme.
Ezechiel jasně říká: starej se sám o sebe!
Hleď si svého! Nikdo ti nic nedá.
Od těch, od kterých očekáváš pomoc (třebas máš na ni právo),
nedostaneš nic.
Kdo tedy nejedná správně?
2.čtení:
Pavel zdůrazňuje tajemství ponížení proto,
aby odstranil každé povyšování,
každou aroganci ze společenství křesťanů.
Křesťanské společenství velmi nutně potřebuje (tehdy i dnes)
odvahu k poslušnosti, ochotu ke službě a obětavost.
Jedině jimi se může dát základ pro jednotu a pokoj církve
a také k slávě Boha Otce.
Pavla se velmi dotkly zprávy z Filip, které hovořily o intrikách,
sporech a neupřímnostech ve Filipách.
Pavel nereaguje zklamaně a zahořkle
(jako reagujeme my: to jsem od tebe nečekal!),
ale celou a nezkalenou láskou svého srdce
a svými naléhavými slovy se pokouší obnovit pokoj v obci:
„Jestliže je u vás trocha křesťanské snahy druhé těšit,
mohu-li čekat trochu láskyplného povzbuzení,
dostává-li se nám společně darů Ducha, je-li u vás trocha srdečné účasti,
dovršte mou radost tím, že budete svorní a jednomyslní.“
Apoštolovi je nepochopitelné,
že by křesťané mohli jít jakoby přes mrtvoly svých spolu bratří,
jde-li o osobní výhody.
„Pokora ať vás vede k tomu,
že každý z vás bude pokládat druhého za lepšího, než je sám.
Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch,
nýbrž všichni se snažte o to, abyste prospívali druhým“.
Pavel ukazuje na Krista, a to je jeho poslední a nejvyšší argument:
„Mějte s v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“.
I my se naučme tento hymnus nazpaměť
a snažme se v každé těžké situaci právě tento hymnus v duchu recitovat:
„Ačkoliv byl Bůh, nic na to nedbal.
Zřekl se sám sebe,
vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se posledním z lidí.
Ponížil se a byl poslušný až k smrti kříže“.
Evangelium:
To podobenství Kristus říká „velekněžím a starším lidu“.
Tak se musí vykládat i dnes.
Jak to muselo bolet a být hrozné,
když Ježíš představitelům náboženství říká:
„celníci a nevěstky vás předejdou do Božího království!“.
Jistě to byl bolestný úder do tváře oficiálním zástupcům židovského života,
že vyvrhelové lidstva budou mít přednostní vstup do mesiánské říše.
Pouhým provoláváním „Pane!“ se neslouží Božímu království.
Bůh sám může uskutečnit a prosadit své plány v tomto světě.
Ale patří k Božímu působení v tomto světě,
že nechce svou říši zřídit bez lidí.
Ježíš upozorňuje na protiklad mluvit–dělat.
K tomu jasně říká sv. Terezie z Avily:
„Pouze modlitbu a nazírání si nemůžete položit za základ.
Jestli se nesnažíte o ctnosti a aktivně se v nich necvičíte,
budou z vás pořád jen trpaslíci.
Klid, který zakoušejí duše ve svém nitru je darován k tomu,
abyste ve vnějším životě potřebovaly klidu o to méně
a tím snáze se ho zřekly“.
A prostý čin lásky, a nikoliv zážitky modlitby
jsou vrcholem setkání s Bohem!
Je příliš málo vykládat svět duchaplně.
Záleží na tom, abychom změnili svět v Kristově duchu!
26.neděle mezidobí, A, Vrbacký
„Křesťanství je náboženství paradoxu“, napsal Chesterton.
Co je to paradox? Je to pohled z nezvyklého úhlu, takže vidíme věci nově. Brání zevšednění, navyklosti. Učit se žit jako křesťan znamená: dívat se na sebe a věci kolem sebe stále nově, znamená učit se být stále více člověkem.
I dnes se máme v zrcadle Božího slova na sebe podívat novým pohledem. Ohlédněme se na uplynulý týden, litujme, čím jsme narušili Boží obraz v sobě.
„Jak se na to může Bůh dívat?
– Kdyby byl, nenechal by trpět nevinné.
– Proč Bůh nezabrání válkám?
– Co jsem mu udělal, že na mě sesílá takovou bolest?
– Proč se zlým daří vždycky lépe než dobrým, kde je Boží spravedlnost?“
Kolik takových a podobných stesků, nářků a výčitek jsme už vyslechli a ještě vyslechneme. Stesků někdy vzdoruplných a hněvivých, a jindy zoufalých a z hloubi nešťastných. O každé době, i o té naší, by mohlo zaznít Hospodinovo slovo, jak ho podává Ezechiel: „Říkáte – Pán nejedná správně.“
Vždycky znovu člověk bude hledat viníka svého neštěstí, příčinu svého nezdaru a důvod svého pádu. Vždycky znovu bude v pokušení ukazovat prstem kolem sebe. A vždycky znovu, když už nebude, koho jiného obžalovat, zasedne na lavici obžalovaných před soudem člověka – Bůh.
Kdybychom se dokázali na věc podívat s patřičným odstupem nestranného, museli bychom už jen teoreticky přijít k závěru, že Bůh nemá zapotřebí se před člověkem hájit. Tvůrce není zodpovědný před svým dílem. Bůh bude mít poslední slovo, před kterým umlkne každé lidské dohadování.
Jeho je čas – a nemusel by udělat nic,
jen si počkat, až se vše odhalí v plnosti každému z lidí.
Přesto se tak nechová. Neponechává člověka svému osudu, nenechává jej zmítat se v pochybnostech, aniž by mu pomohl se v nich orientovat.
Ale také nezamlčuje, co nebude vhod, s čím se bude člověk obtížně vyrovnávat a co neuslyší rád: „Je to mé jednání, které není správné,
nebo spíš vaše?“
Izraelité se pokoušeli účty za vlastní nepravost připisovat Bohu:
On trestá nevinné syny za hříchy otců.
On nedává hříšníkovi příležitost k nápravě.
Ne jejich polovičatost, ne jejich nedůslednost, ne neochota odpírat zlu zásadně vždy a všude, ale Bůh je vinen, on trestá nespravedlivě a odsuzuje nevinné. A tak museli slyšet tenkrát a musíme slyšet i my dnes:
„Je to mé jednání, které není správné, nebo spíš vaše?“
Umíme se vůbec ještě podívat do zrcadla?
Vedou se kolem nás stále diskuse o tom, jak se vyrovnat se svou minulostí.
Jak často při nich zaznívá: „Jenom žádné sebemrskačství.“ Jako kdyby odvaha prohlédnout nepříznivou pravdu o sobě byla sebemrskačstvím.
Ale copak se dá vyléčit zhoubný nádor vnější kosmetikou, tím, že se přepudruje? Copak nestravuje další a další životně důležité části těla?
Bůh nám dnes prokazuje neocenitelnou službu, když nám odhaluje jedinou cestu k překonání a nápravě zla: Nazvat věci pravým jménem.
Nebát se pohlédnout pravdě do očí. Nebát se pohlédnout sám sobě do očí.
Výsledek je totiž obrovský: „Jestliže se zločinec odvrátí od svých zlých skutků..., bude jistě živ a nezemře.“
Bratři a sestry, ten, kdo druhého opravdu miluje, mu dokáže nezamlčet pravdu i tenkrát, když se těžce přijímá, když se s ní obtížně vyrovnává. Bůh nám dnes (znovu) podává důkaz své lásky.
Takové, která unese i věci těžké.
Prosme o sílu a odvahu k tomu, abychom je právě tak unesli i my.
26.neděle mezidobí, A
„Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš.“
Zřekl se sám sebe: „nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu,
vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí.
Ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“.
Staral se jen o jediné, aby byl Synem svého Otce.
A jako Syn byl poslušný. Nechtěl nic než plnit vůli Otce.
A Otcovou vůlí bylo „zkrušit ho utrpením“ (Iz).
Jak často Pan Ježíš oslovuje všemohoucího Boha oslovením: Otče
„Což jste nevěděli, že musím být tam,
kde jde o věc mého Otce?“ (Lk 2,49)
ptá se v chrámě jako dvanáctiletý svých rodičů.
„Otče, ne má, nýbrž tvá vůle se staň“,
volá v úzkostech Getsemanské zahrady (Lk 22,42).
„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“,
tím korunuje své učení o lásce k nepřátelům (Lk 23,35).
„Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“, říká na kříži (Lk 23,47).
Bezpodmínečná synovská oddanost
byla Ježíšovým jediným životním smyslem a pokrmem
během celého jeho života – i v okamžiku smrti.
V odevzdání svého ducha Otci se s ním vtělený Boží Syn
navždy sjednocuje – i ve svém lidství.
Ježíšova smrt na kříži je tajemstvím posledního
a konečného setkání vtěleného Syna se jeho Otcem.
Kříž, čas nejkrutějšího utrpení a hanby, prokleté místo (srov. Deut 21,23),
se mu stává časem a místem dokonalého setkáni s Otcem,
časem a místem naší spásy.
Tak, jako nešetřil život Ježíše v době Jeho utrpení,
neušetří kopanců a ran ani nás, byť jiným způsobem a jinou měrou.
Tyto rány jsou nejrůznějšího druhu a objevují se v různých podobách:
od nesnází nebo fyzických nemocí
po bolestné a těžké emocionální a psychické rány,
které zůstávají nejednou po dlouhý čas otevřeny
a působí i při sebenepatrnějším doteku citelnou bolest.
Nejednou bychom se rádi domnívali,
že nás se zranění netýkají, není to však pravda.
Jestliže jsem otupěl k ranám, které dostávám nebo které jsem dostal dávno,
pak také necítím ty rány, které rozdávám kolem sebe.
Jsem otrlý vůči svým ranám a necítím, že zraňuji.
Trpíme-li bolestným způsobem, rodí se v nás postupně otázka,
co mohu se svými zraněními dělat.
Jak to zařídit, aby v nás nevyvolávaly vnitřní destrukci:
uzavřenost do sebe, vzdor vůči Bohu a Jeho vůli,
agresivní postoj vůči ostatním lidem.
Konečnou odpověď nám dá jedině kříž Ježíše Krista.
Vložíme-li veškerou svou naději v ukřižovaného Ježíše,
můžeme stejně jako On proměnit své rány v místo setkání s Otcem.
Přijmout – nebo alespoň toužit přijmout –
všechno ublížení, výsměch, chudobu a utrpení pro Ježíše
znamená dospívat ke stále dokonalejší jednotě s Otcem.
Jedině když přijmu a uznám pokoru a poníženost Ježíše,
který mlčky nese kříž a odevzdává se Otci
v nejkrutějších životních situacích,
mohu pochopit, že všechna moje zranění mají jeden jediný zdroj:
zraněna je moje pýcha.
Nechci se cítit pokořený, ubohý a potřebný milosrdenství.
Jestliže si přiznám vlastní bezradnost, bídu, nezdravou ctižádost a pýchu,
jestliže se pokořím před Bohem, už jsem na cestě uzdravení.
Tedy přijmout svůj stav, svou situaci i její důsledky
a ovládnout své emoce, city, které se bouří.
Pak klidně půjdu na Otcovu vinici, i když jsem pod vlivem bolesti a utrpení, říkal „ne“, „nechci jít pracovat na Tvou vinici, chci si žít podle svého, chci plakat nad svými ranami a nechci tam hledat Tvou přítomnost“.
26.neděle mezidobí, A, sv. Kolumbán
Jak blažení a šťastní jsou ti služebníci,
které Pán při svém příchodu najde, jak bdí!
Blažené bdění, čeká-li se na Boha, Původce všeho,
který všechno naplňuje a všechno přesahuje!
Kéž by i mne, docela nepatrného, ale přece svého služebníka,
ráčil podobně probudit ze spánku netečnosti a zapálit ohněm božské lásky!
Kéž až nad hvězdy šlehá plamen Jeho lásky
a plane touha po Jeho nesmírné milosti!
Kéž tento božský život ve mně hoří bez ustání!
Kéž bych žil tak, aby má svítilna v noci stále hořela v chrámě mého Pána, aby svítila všem, kdo vcházejí do domu mého Boha!
Hospodine, ve Jménu Ježíše Krista, Tvého Syna a mého Boha Tě prosím:
dej mi takovou lásku, která nikdy nehasne;
ať se moje svítilna dá zapálit, a nedá zhasit;
ať mě hřeje a druhým svítí.
A Ty, Kriste, náš nejmilejší Spasiteli, rač naše svítilny zapálit.
Ať vytrvale svítí v Tvém chrámě a od Tebe, věčné Světlo,
ať dostávají světlo nehasnoucí, aby se naše temnoty rozjasnily
a my abychom zaplašovali temnoty světa.
Prosím Tě, můj Ježíši, dávej mé svítilně hojnost svého světla,
ať se mi v jeho záři objeví svatyně svatých Tvého velikého chrámu,
do níž vstupuješ jako věčný Velekněz.
Abych ustavičně jen Tebe viděl, na Tebe hleděl a po Tobě toužil.
Aby se moje láska obracela jen k Tobě
a moje svítilna stále svítila a hořela před Tebou.
Ukaž se nám, prosím, nejmilejší Spasiteli, když klepeme na dveře,
abychom Tě mohli poznat a jen Tebe milovat – Tebe jediného,
a jen po Tobě toužit, jen o Tobě rozjímat dnem i nocí,
o Tobě stále přemýšlet. Vdechni nám, prosím, takovou lásku,
jakou se sluší mít rád a milovat Tebe, Bože. Ať láska k Tobě naplní celé naše nitro, naprosto si nás podmaní a zmocní se všech našich smyslů,
abychom kromě Tebe, který jsi věčný, nemohli milovat nic jiného.
A ať tuto velikou lásku nedokáže uhasit ani záplava,
která je ve vzduchu, na zemi i v moři, jak se praví v Písmu:
Zátopy vod nemohou uhasit lásku.
Aby se to všechno i v nás vyplnilo nebo aspoň plnit začalo,
kéž nám dá Tvoje milost, náš Pane Ježíši Kriste.
Budiž Ti sláva na věky věků. Amen.
Jaká síla se ho dotkla,
že i když se mu nechtělo, přece jen šel a pracoval?!
Jaká síla se dotkla svatého Václava a mučedníků,
že byli ochotni všechno opustit a nechat se i zabít.
Kde brali jistotu, že to všechno má smysl a význam?
Dotkl se jich všemohoucí Bůh, zazářilo v nich Jeho světlo
a oni kvůli doteku tohoto světla byli ochotni všechno ztratit.
Oni kvůli doteku tohoto světla byli ochotni pracovat do únavy,
namáhat se, ničit si zdraví.
Dělali skutky, které ostatním připadaly nad lidské síly,
ale pro ně samotné byly snadné a bez námahy.
Protože se jich dotklo Jeho světlo.
Zachytili paprsek božské přítomnosti.
My žijeme v bahně svých smyslů a potěšení,
jsme zaplaveni vším možným
a jemný paprsek božské přítomnosti snadno přehlédneme.
Tělo, svět a ďábel křičí mnohem hlasitěji než Jeho světlo.
Ono světlo se nedá slyšet na ulici, nelomozí a nehlučí. Je přítomné a čeká.
Jako příroda pokračuje od menších věcí k větším,
tak také milost postupuje od nejmenšího k vznešenějšímu.
Jako se nestane nikdo znenadání největším,
tak také není hned nejschopnější k provádění velkých skutků.
Často se klameme. Uprostřed práce nás potká nezdar,
poněvadž se odvažujeme věcí nad své síly.
Dříve než se duch pustí do věcí velkých,
musí být ctnost vyzkoušena v malých.
Kdo se zdráhá cvičit se v nízkých úkonech,
marně se pachtí po větších věcech.
Třebaže se o ně pokouší krokem nebo skokem.
Marně se kojí nadějí na úspěch, jejž milost Boží uchystala jen Pokorným.
Pokušení pachtit se po věcech velkých, ba největších,
pochází od ďábla, který je otcem pyšných.
Kdo pase po velkých věcech, snadno se zřítí k nejnižším.
Chce létat a odnaučí se i chodit.
Víme o všem možném, hledáme všechny možné cesty k Bohu.
A tu, kterou nám nabízí církev opomíjíme, protože je pomalá.
První krok, kterému učí církev je střídmost, střídmost ve všem:
v jídle, v pití, v informacích, v hledění, v prožívání,
v touze okusit všechno, co se kde nabízí.
Chceš-li si všimnout Božího světla, Jeho přítomnosti,
nezapomeň, že ho uslyšíš až ve ztišení smyslů,
aby jemný, tichý hlas nebyl ničím přehlušován.
GUIGO II (+ 1192/93)
Nad mrakem
Umrtvování údů je kříž těla, bázeň Boží je kříž duše, (...)
ale je ještě třetí kříž, kříž ducha, kterým je láska.
„Spolu s Kristem jsem ukřižován“ (Gal 2,20) říká Apoštol,
„Kdo mě odloučí od lásky Kristovy?“ (Řím 8,35). (…)
Tímto křížem je láska, která nám dává srdce z masa,
tím se chce říci: srdce sladké a něžné.
Proto vidíme přetvořeného
v „beránka něžného a dobrého“ (Gen 18,7) Krista,
ukřižovaného pro jeho nesmírnou lásku.
Kdokoli dosáhl tohoto kříže, prochází oblakem,
který ho odděloval od Boha
a vylévá svou modlitbu před Hospodinem.
A je to také proto, že „oblak zahaloval horu (Sinaj) po šest dní,
ale sedmého dne zavolal Hospodin z oblaku na Mojžíše.
Hospodinova sláva se jevila pohledu Izraelců
jako stravující oheň na vrcholku hory.
Mojžíš vstoupil do oblaku a vystoupil na horu“ (Ex 24, 16-18).
Co znamená šest dní, během nichž Mojžíš je zahalen oblakem,
ne-li šest ctností, po nichž se vystupuje až k moudrosti?
Skutečně, jen na vrcholu moudrosti ukazuje oheň horoucí lásky
krásu Boží slávy, a vše, co je nižší než sedmý stupeň,
je považováno za oblak a temnotu.
Ať tedy první kříž ukřižuje tělo bázní Boží, zbožností a rozumem,
aby byly napraveny nemírnost bázní,
nadutost zbožností, přemíra rozumem.
Ať druhý kříž ovládne duši pevností, radou a rozumem,
aby duše srazila ďábla pevností,
vedla bližního radou a ovládala se darem rozumu.
Třetí kříž to vše přesahuje.
Spojena jednotou lásky tam duše odpočívá spánkem pokoje.
(Meditatio IV, str. 144-147)
Norský katolický biskup Eric Varden:
Přestaňme ředit víru, dost banalizace
Představte si církev, která se ze všech svých sil snaží dohonit svět.
Svět nabízí zábavu, musíme nabídnout zábavu také.
Svět chce neustále novinky, i my musíme být noví.
Když svět, chce show, emoce, bezprostřednost a spontánnost,
musíme totéž dostat i do našich kostelů.
A tak někdy vzniká zvláštní strach,
že když farnost nebude dostatečně moderní,
když nebude dostatečně cool,
když nebudou její akce dostatečně zábavné,
když nebude její komunikace připomínat sociální sítě,
když nebude hudba znít jako hudba okolního světa,
lidé odejdou.
Jenže co když právě tady děláme zásadní chybu,
co když svět od církve ve skutečnosti
nepotřebuje, aby se mu podobala,
co když zoufale potřebuje, aby byla jiná?
Právě o tom v posledních letech mimořádně hovoří
norský katolický biskup a trapistický mnich. Eric Varden.
Jeho slova nejsou rozhodně pohodlná.
Varden není jednoduše mužem, kterého bychom mohli zavřít do nějaké škatulky.
Není bojovníkem, který by odmítal druhý vatikánský koncil.
Není ani člověkem, který by tvrdil,
že jediným řešením problému církve je prostě vrátit čas o 70 let zpět.
Naopak. Standartně slaví římskou liturgii, je biskupem církve po druhém vatikánském koncilu a z koncilních dokumentů sám častokrát vychází.
Současně však odmítá pohrdání tradicí, odmítá odsuzování lidí,
kteří hledají krásu staré liturgie, hájí latinu a gregoriánský chorál,
a zcela otevřeně volá po tom,
aby se liturgie slavila důstojně, disciplinovaně a podle pravidel církve.
A právě tím je jeho hlas tolik zajímavý,
neříká: odmítněme novus ordo, říká možná něco ještě nepříjemnějšího:
přestaňme si z liturgie dělat to, co sami chceme.
V roce 2023 připoměl Varden 60.výročí konstituce Sacro Sanctum Concilium
napsal jednoduchou, ale zásadní větu:
Liturgie není lidský projekt.
Liturgie je Božím dílem proměny člověka.
A právě tento teologický rozměr, musí být kritériem nejen toho,
jak liturgii slavíme, ale ještě více toho, jak o jejích změnách vůbec uvažujeme.
Liturgie není představení faráře, kulturní večer, ani prostor,
který musí každou neděli překvapit něčím novým.
A není to ani místo, kde musí celebrant dokazovat,
jak je vtipný, bezprostřední, sympatický nebo kreativní.
Je to liturgie církve, my do ní vstupujeme.
Ona se nemusí přizpůsobit nám.
My se máme nechat skrze ni proměnit.
A právě zde začíná možná Vardenova
nejostřejší kritika současné liturgické mentality.
Ve své mimořádné přednášce The body of prayer z roku 2024
se Varden vrací ke starému římskému ritu, a nedělá to proto,
aby jednoduše prohlásil,
že všechno staré bylo správně a všechno nové, že je špatně.
Zkoumá něco nového. Ptá se, co s člověkem dělá liturgie,
která má přesně stanovená gesta, úklony, postoje těla,
pokleknutí, pohyby a modlitby.
Dochází k velmi zajímavému závěru.
Taková liturgie totiž nutí kněze, aby se podřídil něčemu většímu, než je on sám.
Varden o eucharistické oběti říká, že není možné ji improvizovat.
Vysvěcený služebník se má připodobnit jí, nikoli ona jemu,
a to je mimořádně důležité.
Kněz není majitel liturgie, není ani její režisér, není hlavní hvězdou programu,
je služebníkem a rubriky ho neomezují proto,
aby z něj udělali bezduchého robota.
Mohou jej naopak chránit před pokušením postavit se do středu liturgie.
Varden popisuje starou liturgickou disciplínu téměř jako posvátnou choreografii.
Každý pohyb něco znamená, každé gesto má směr.
Celebrant přichází k oltáři soustředěně,
důstojně a bez rozhlížení a bez potřeby neustále komunikovat publikem.
A potom Varden dokonce přitvrdí,
mluví o dnešní kultuře přeplněné umělostí, osobnostními kulty
a tím, co nazývá horečnatými inovacemi děsivé banality a mezi oblasti,
kde se tato banalita může objevit, výslovně zahrnuje také liturgickou praxi. Děsivá banalita. To nejsou naše slova. To jsou slova biskupa Erica Vardena. Možná bychom nad nimi měli přemýšlet,
protože banalita, nemusí jenom znamenat nějaký extrémní liturgický exces,
který potom koluje na internetu.
Banalita může přicházet mnohem nenápadněji.
Opravdu potřebujeme při liturgii každé tiché místo okamžitě vyplnit.
Musí být každé ohlášky okořeněny vtipem,
musí kněz za každou cenu vyvolat reakci
musí se při každé příležitosti ukazovat, jak jsme veselá parta,
musíme se bát chvíle, kdy se lidé v kostele ztiší,
musíme se bát toho, když vezmeme do ruky staré kancionály a písně
či gregoriánský chorál.
Samozřejmě křesťanská radost je skutečná, farnost má být společenstvím,
lidé se mají znát, mají si společně pomáhat.
Problém nezačíná u farní kavárny po mši.
Problém začíná tehdy, když začneme mít pocit,
že právě toto je to hlavní, čím musíme udržet lidi v církvi,
jako by nestačil Kristus, ani liturgie, ani svátosti.
V prosinci roku 2025 řekl Varden větu, která by měla viset v každé sakristii.
Když slavíme liturgii, držme se jednoduchého pravidla.
Dělejme červené a říkejme černé.
To znamená: Zachovávejme rubriky a nechme zaznívat slova církve.
A nikoli jen naše drobná slova.
Červená jsou v liturgických knihách rubriky, tedy to, co mají kněží dělat.
Černé jsou texty, tedy to, co máme říkat.
Jak prosté a přesto, jak revoluční v dnešní době.
Není třeba liturgii každou chvíli vylepšovat nebo do ní neustále vnášet sami sebe.
Není třeba dokazovat, že jsme originální.
Dovolme církvi, aby mluvila.
Varden říká, že když to uděláme, liturgie je přesvědčivá.
Možná právě proto Varden nepohrdá mladými lidmi,
které přitahuje tradiční liturgie.
Naopak, všímá si, že mladí hledají formu, řád, krásu, askezi a pevné body.
A odmítá automaticky označovat jejich zájem o starší liturgické formy
za nějakou rigiditu nebo zpátečnictví.
V roce 2024 dokonce napsal, že tato touha, může být touhou nechat se učinit novým v Kristu. To je fascinující obrat. Lidé vidí mladého člověka, který objeví gregoriánský chorál, latinu, klečení nebo starou mši svatou a řeknou:
Ten se vrací do minulosti.
Varden se ptá, co když naopak hledá něco, co jej dokáže proměnit?
Co když mladí neutíkají před minulostí, co když utíkají před banalitou?
Varden neříká,
že máme jednoduše mechanicky obnovit všechno, co existovalo před koncilem. To by jeho myšlení zkreslovalo.
Ale mladí mají právo objevit dědictví, které je také jejich.
Procesí, poutě, rituály, ticho, askezi, gregoriánský chorál, hudební poklad církve.
V srpnu tohoto roku také připomněl slova druhého vatikánského koncilu,
že gregoriánský chorál je vlastním zpěvem římské liturgie.
Varden vzpomíná, jak jej jako sedmnáctiletý poprvé uslyšel
a popisuje chorál jako hudbu, která mu pronikla přímo do duše.
A podobně hovoří o latin+, připomíná, že ji koncil nezrušil.
Naopak s určitou ironií klade otázku,
co se vlastně stalo s koncilní výzvou k jejímu zachování.
Tohle není odpor ke koncilu.
Varden se naopak ptá, zda jsme koncil skutečně vůbec četli.
Ostatně jeho vlastní biskupské svěcení v roce 2020
nabízí krásný symbolický obraz.
Proběhlo v monumentálním nedarovském dómu v Trondheimu
na místě spojeném se svatým Olafem.
Vardenova první mše jako nového biskupa pokračovala přímo u historického oltáře této katedrály. Fotografická dokumentace
ukazuje slavení obrácené společným směrem k oltáři,
nikoli potřebu postavit před starobylý oltář, nový provizorní stůl.
Přitom nešlo o mši podle misálu z roku 62.
Je to krásný příklad toho, že důstojnost, kontinuita, společná orientace modlitby, latina nebo chorál nejsou automaticky odmítnutím liturgické reformy.
Současná římská liturgie nemusí vypadat banálně,
nemusí vypadat jako show,
nemusí být přizpůsobena vkusu právě probíhající desetiletí.
Tím se dostáváme od liturgie k mnohem většímu problému:
k neustálému běhu církve za světem.
V rozhovoru z roku 2024 Varden vyslovil mimořádně tvrdou diagnózu. Často kapitulujeme před sekulární modernitou.
Kapitulujeme. To je silné slovo.
Varden pokračuje: snažíme se vlastní dědictví učinit relevantním
podle měřítek sekulární modernity právě ve chvíli,
kdy od nás naše doba možná hledá něco úplně jiného. Je to paradox.
My se bojíme, že staré křesťanské dědictví už nikoho nezajímá.
A tak jej začneme upravovat, zjednodušovat, modernizovat, odstraňovat všechno, co by mohlo působit příliš katolicky, příliš starobyle a náročně. Nakonec můžeme zjistit, že jsme odstranili právě to,
kvůli čemu k nám člověk přišel. Protože svět už sekularitu má.
Má koncertní haly, festivaly, kavárny, kulturní centra, politické kampaně, sociální sítě, popovou hudbu, influencery a zábavu od rána do noci.
Proč by měl přicházet do kostela pro nedokonalou kopii toho,
co dostane ve světě profesionálně.
Roku 2025 Varden tuto otázku rozvinul ještě jasněji.
Podle něj měla katolická církev v posledních desetiletích pocit,
že jí svět uniká. A tak jsme se jej snažili dohonit, naučit se jeho jazyk, používat jeho znamení, být na jeho platformách. Varden varuj,
že takovým přístupem se sami můžeme odsoudit k bezvýznamnosti. Protože než svět doženeme, tak už se posune dál.
Církev bude vždy pomalejší.
Varden nabízí úplně jiné řešení, ať církev mluví vlastním jazykem, jazykem Písma svatého, liturgie a svátostí.
Právě tehdy podle něj dokáže říci něco překvapivě
svěžího, originálního a krásného.
Tohle bychom si měli dobře zapamatovat.
Naší úlohou není udělat církev podobnou světu.
Naší úlohou je dát světu to, co mu svět dát nemůže.
A to platí i pro politiku. Varden vysloveně varuje
před instrumentalizací křesťanství pro jakýkoliv světský účel.
Víra má veřejný život osvěcovat, obohacovat a prohlubovat,
ale nesmí se stát jeho rukojmím.
Proto musí být veliká opatrnost všude tam,
kde by se kostel, farnost nebo samotná víra
začaly stávat reklamním prostorem pro světstkou ideologii.
Církev nemá být nástrojem ani pravice ani levice,
ani jakéhokoli politického marketingu. Má být církví Kristovou.
A právě z této identity musí posuzovat
politiku, společnost, kulturu i morálku. Ne naopak.
V únoru roku 2026 dostal Eric Varden mimořádnou příležitost.
Vedl postní duchovní cvičení ve Vatikánu pro papeže Lva, kardinály
a představitele římské kurie.
A právě tam zazněla jedna z nejdůležitějších vět.
Varden řekl, že jsme někdy pokoušeni, že musíme držet krok s módami světa.
A dodal je to pochybný postup.
Pak by církev vypadala jako by patřila do minulé sezóny,
ale pokud bude dobře mluvit
svým vlastním jazykem, Písma a liturgie, otců, básníků a světců,
může být znovu originální a může kulturu dokonce orientovat.
Všimněme si toho rozdílu.
Nikoli běžet za sekulární kulturou, ale orientovat kulturu.
Neptat se pokaždé, co právě svět chce, ale co svět potřebuje.
A možná zde leží jedna z velkých výzev pro naše farnosti.
Jistě. Naše farnosti mohou mít farní kavárny, grilování, skákací hrady a farní dny.
V těchto věcech není problém.
Problém nastane ve chvíli, kdy začneme předpokládat,
že právě těmito prostředky musí církev soutěžit se světem o pozornost člověka.
A ještě větší problém nastane,
když tuto mentalitu přeneseme přímo do liturgie,
když kostel začneme chápat jako pódium,
když se hudba přestane ptát, zda slouží liturgiím
a začne se ptát pouze, zda se bude líbit lidem.
Problém bude také to, když budeme do kostela zvát nevhodné hudebníky,
jejichž repertoár nemá s křesťanstvím nic společného. To vše se bohužel děje. Problém nastane tehdy,
když ticho považujeme za trapné,
když posvátnost zaměníme za neformálnost,
když kněz začne cítit povinnost každých několik minut obecenstvo pobavit,
pak si musíme položit jednu otázku:
Věříme ještě, že samo mysterium církve je samo dostatečně silné.
Varden totiž věří, že dnešní člověk nehledá stále další změnu. Naopak.
Ve světě, kde se rozpadají staré jistoty,
lidé podle něj začínají znovu hledat pevné parametry, něco, co odolá povodni.
A právě proto je tak absurdní, když církev ve chvíli všeobecné nejistoty,
začne odstraňovat své vlastní pevné body.
Když svět ztrácí ticho, církev mu to ticho může nabídnout.
Když svět ztrácí krásu, církev mu tu krásu může nabídnout.
Stejně tak kontinuitu. Církev má dva tisíce let paměti.
Když svět všechno relativizuje, církev může ukázat pravdu.
Když svět člověka učí, že musí být neustále viděn,
liturgie jej učí pokleknout.
Když svět člověku říká, aby vytvořil sám sebe,
křesťanství mu říká, že jeho život je dar.
Když svět nabízí nekonečné množství novinek,
církev může nabídnout něco, co přetrvalo staletí.
A když svět člověku nedokáže odpovědět na otázku smrti,
církev mu může ukázat Krista.
Varden zpochybňuje často opakovanou frázi,
že žijeme v postkřesťanské době.
Domnívá se, že sekularizace sama začíná být vyčerpána,
a že vstupujeme spíše do určité postsekulární epochy.
Člověk nepřestal toužit, nepřestal hledat smysl nebo se ptát na věčnost.
A právě zde podle Vardena stojí církev před obrovskou šancí
naslouchat těmto hlubokým lidským touhám a obrátit je ke Kristu.
Ale co jim nabídneme? Kopii světa nebo Krista?
Proto je Vardenův hlas tak důležitý.
Nestaví starou liturgii proti nové, nestaví koncil proti tradici,
nestaví živé společenství proti posvátnosti. Volá po něčem hlubším.
Po kontinuitě, po důstojnosti, po poslušnosti,
po znovuobjevení pokladu, který jsme dostali.
V jednom ze svých textů o tradici připomíná,
že biskup je jen článkem dlouhého řetězce.
Jeho úkolem není vytvořit novou víru.
Má to, co přijal, předat dál, ale nezmenšené.
To platí nejen pro biskupy, to je úkol celé církve.
Nezakopat poklad, ale ani jej nerozředit tak, aby byl k nepoznání.
Možná, že se musíme jen oprostit od strachu,
že když bude liturgie skutečně posvátná, že jí lidé nebudou rozumět,
že když zazní gregoriánský chorál, že mladí utečou,
a strachu, že když kněz nebude bavičem, tak nebude oblíbený.
Možná je to přesně naopak.
Možná se církev stává irelevantní právě tehdy, když se zoufale snaží být irelevantní. Svět nepotřebuje druhou kopii sekulární společnosti. Potřebuje církev, místo, kde všechno není na prodej; místo, kde člověk nemusí být pořád baven, svět potřebuje místo, kde může pokleknout, mlčet, kde před sebou nemá celebrity, ale oltář.; místo, kde se nemění pravidla podle posledního průzkumu veřejného mínění, ale místo, které mu připomene, že jeho život nekončí hrobem.
Církev nemá běžet za světem a prosit jej:
Prosím všimni si nás, jsme skoro jako ty.
Církev má stát pevně, nikoli pyšně, uzavřeně a bez lásky, ale pevně a říci:
To, co hledáš, opravdu existuje.
Existuje, pravda, láska, odpuštění, milost, věčný život a Kristus.
Liturgie pak nemusí být show, která má tyto skutečnosti zatraktivnit;
má být místem, kde se s nimi člověk setká.
Nechme tedy být liturgii opravdu liturgií.
Nechme kostel být posvátným místem
a nechme církev mluvit jejím vlastním jazykem.
A přestaňme se bát, že když nebudeme podobní světu,
že svět o nás ztratí zájem.
Možná právě ve chvíli, kdy přestaneme svět napodobovat,
konečně uvidí, proč církev potřebuje,
protože jejím úkolem nikdy nebylo dohnat svět.
Úkolem církve je ukázat světu cestu k věčné spáse.